Štvanice v podání hyení smečky
Dříve se i zoologové domnívali, že hyena se živí především zdechlinami. Ukázalo se však, že hyeny skvrnité dovedou mistrně lovit živé velké kopytníky, jako jsou zebry, antilopy nebo pakoně. Uplatňuje se přitom spolupráce hyení tlupy. Jak takový lov může vypadat si přiblížíme v následujících minutách prostřednictvím ukázky z dokumentárního featuru Petera Leonharda Brauna Hyeny.
Hyeny skvrnité, největší a nejnebezpečnější druh hyen, váží zhruba 50 kilo, délka jejich těla je metr deset. Kompaktní tělo je na hlavě, na krku a na plecích vybaveno silným svalstvem. Slouží k drcení, k trhání a k odnášení těžkých kusů kořisti. Chrup budí hrůzu. Ačkoliv jsou tak kompaktní, dokáží běžet až 65 kilometrů za hodinu a rychlostí 45 km za hodinu mohou běžet velmi dlouho.
Způsobem jejich lovu je štvanice a loví skoro všechno, od zmije útočné po buvola. Nejčastěji lovená zvířata: pakůň a zebra. Zvláštnost: lov za noci.
Tady je cíl jejich běhu, pomalu se vynořuje z černé tmy – pakoně! Stojí těsně u sebe, možná 200 kusů. Pakůň neboli Gnu vypadá vpředu jako tmavá kráva s nahoru ohnutými rohy, vzadu je podobný koni s dlouhým ocasem. Váží 180 kilo, je velký, silný a rychlý.
Obě hyeny, aniž zrychlily běh, se klidně přibližují k pakoním.Chtějí se k nim dostat co možná nejblíž, ještě nechtějí vyprovokovat útěk. Všichni pakoně se teď otáčejí k nim, hlavy mají zvednuté, jsou ostražití. Vyhodnocují každý pohyb. Varovné zasupění...deset metrů, osm, šest...hyeny běží, jako blesk vletí doprostřed stáda, které se rozprchne do všech stran. Úprk!
Obě hyeny zase stojí. Pozorují úprk stáda. Stojí tu jako koňští handlíři. Hodnotí zjev, běh. Hbitost jednotlivých kusů. Pátrají po pakoni, jehož chování by se byť jen sebeméně lišilo od chování ostatních. Hledají pakoně, který začal prchat příliš brzo nebo příliš pozdě, který je pomalejší nebo příliš vzrušený, hledají svou nejlepší šanci. Hyeny letí jako střela, proniknou stádem, které jim už jen uhýbá z cesty. Všem už je jasné, koho si ty lovící stíny vybraly. Je to býk, čtyřikrát těžší než ony. Udělá tu starou chybu – běží příliš úsporně, běží stále jen metr před oběma lovci. Propase tak svou první možnost přežít, totiž úporný sprint, nejvyšší rychlost teď, hned. Běží rychlostí 50 kilometrů za hodinu a to výborně vyhovuje jeho pronásledovatelům, tohle tempo vydrží oni mnohem déle než on. Dostihnou ho, přední hyena skočí, zakousne se mu do boku a jatka začínají. Hyeny vlastně nezabíjejí, požírají zkrátka živé zvíře odzadu. Ukousnou ocas, varlata, roztrhnou řitní lysinu. Zároveň udeří druhá hyena vzadu z boku, nakousne břišní dutinu, vzepře se prackami, trhne dozadu. Začne krvavá lázeň.
Pakůň tu stojí v hlubokém šoku, bezbranný. Zadní nohy se mu podlomí a druhá hyena ze strany nacpe svou tlustou hlavu do jeho břicha a žere jeho vnitřnosti. Pak povolí i jeho přední nohy. Pakůň slabostí upadne, svalí se na bok. Konec.
Pak se tu objeví třetí hyena. Přiběhne potichu. Už je jich pět, šest, vyrážejí ze tmy, přímo z běhu se vrhají na kořist, trhají, hltají. Už za tři minuty je tu deset žroutů, potom dvacet...skoro celý klan se už vrhl na oběť k bezuzdné žranici. Pakůň je celý pokrytý hyenami, jsou vidět jen zadní poloviny jejich těl. Plece a hlavy vězí hluboko v břiše býka a v jeho hrudníku. Střeva, žaludek, plíce, srdce zmizí zběsilou rychlostí. Hyeny vyžírají pakoního býka nejdřív zevnitř.
Kdo se chce nasytit, musí umět žrát velmi rychle – zakousnout se, urvat, spolknout, na žvýkání není čas. A kdo přiběhne ke kořisti teprve teď, musí se k ní prodrat násilím.Hyeny leží těsně k sobě natlačeny. Některé se proderou spodem, zvednou přitom ostatní nahoru, nebo skočí na tu hromadu těl shora a propadnou až dolů ke kořisti. Rychlost a agresivita!
Překlad Evžen Turnovský, dramaturgie Zdeněk Bouček. V režii Michala Pavlíka vyprávěl Otakar Brousek starší. Dílo získalo v roce 1972 Prix Italia.
