František Kocourek: slova jako živá voda

17. březen 2015

19. března 1939 František Kocourek do mikrofonu rozhlasu sděluje: "Odkudsi zdaleka přiletěla velká černá vrána..." Na balkoně hotelu na Václavském náměstí vedle něj stojí důstojník wehrmachtu a pod nimi pochoduje německá armáda.

O pouhé tři roky později píše ruský válečný zajatec Saša vzkaz: „Žurnalista Kocourek, kterého fašisté přivedli do úplného vysílení, a posléze onemocněl tyfem, prosil před smrtí, aby bylo oznámeno, že zůstal věrným synem českého národa i věrným mužem své ženy.“ Na zažloutlém kusu papíru se dále v azbuce píše: „František Kocourek zemřel v náručí Pražana Pepana a ruského válečného zajatce Saši“.

Narodil se 14. září 1901 v Praze jako František, ale oficiálně si nechal říkat Franto. Byl výjimečným studentem, v roce 1926 získal doktorát z filosofie na Univerzitě Karlově, studoval ale také na Státní konzervatoři v Praze, prestižní Sorboně či univerzitě v Provence. Již od mládí veřejně přednášel a přispíval do novin, lákala ho práce rozhlasového reportéra. Aby zůstal nezávislý, odchází v roce 1932 z Lidových novin a stává se novinářem na volné noze, stále více se zajímá o sociální témata a politiku.

Pro Radiojournal začal pracovat v roce 1933, ale již v roce 1935 byl nucen odejít poté, co na jedné ze svých přednášek urazil představitele Agrární strany. Dále se tak věnoval literární činnost, ale touha pracovat v rozhlase v něm zůstala. Jeho snem bylo vedení vlastního časopisu, ve Zlíně tak v roce 1935 zakládá časopis Groš, jehož mecenášem se stal Tomáš Baťa. František Kocourek však brzy zjišťuje, že je až příliš nucen podřizovat se Baťově vlivu a psát jazykem, který je mu cizí. V roce 1937 je za své postoje z Groše vyhozen.

Dobyl jsem znovu rozhlas

V nejistých měsících roku 1938 se vrací do Radiojournalu, kde se chce naplno věnovat zpravodajské reportáži. Do svého deníku si píše: „Dobyl jsem znovu rozhlas.“ V době protektorátu se stává morální podporou posluchačům i kolegům. Alespoň v prvních dvou letech. Koncem 30. let jej prostřednictvím Československého rozhlasu znají statisíce posluchačů.

František Kocourek si dobře uvědomoval sílu rozhlasu, stejně jako potřebu bojovat proti nacistické ideologii a područí Třetí říše. Po vyhlášení mobilizace dne 23. září 1938 si zaznamenává do deníku: „Ani jsem netušil, jak budu jeden z mála těch, kteří mají to štěstí, že v této podivné válce mohou vůbec nějak bojovat. Jsem tedy u zbraně, která nezahálí, ale už pilně bojuje, u propagandy, a to u její nejúčinnější formy – rozhlasu.“

Je to všechno trochu jako sen

Velikou příležitostí, jak prostřednictví mikrofonu bojovat proti okupaci, se ukázala být přehlídka německé branné moci na Václavském náměstí, která se konala 19. března 1939. Kocourek měl v této reportáži zprostředkovat českému lidu sílu německé armády. Paradoxem je, že si ho pro tuto akci vybrali jako oblíbeného hlasatele sami Němci, čímž mu nevědomky dali prostor k „sabotáži“ v přímém přenosu.

František Kocourek, bývalý důstojník, znalec nejen francouzského, ale i německého jazyka, vystudovaný doktor filosofie, zahrál naivního a cizího jazyka neznalého hlasatele. Své otázky vedle stojícímu oficírovi wehrmachtu si nechal schválně překládat a předstíral neznalost vojenské techniky, když se několikrát „přeřekl“ a ptal se, o jaké vozidlo či zbraň se vlastně jedná. Do toho šifroval své skutečné smýšlení o dané situaci do umně vytvořených vět. A čeští posluchači porozuměli.

„Je to všechno trochu jako sen. Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí.“ Legendární pasáží jeho reportáže se pak stala zmínka o velké černé vráně. „Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea dolů k Můstku. Divila se asi tomu obrazu, který viděla pod sebou." Ze svého stanoviště na balkoně hotelu Šroubek (dnešní Grand hotel Evropa) na Václavském náměstí si tak udělal malé divadelní pódium.

Zajímavá reportáž neunikla ani zahraničnímu tisku, který pro Kocourka poněkud neumně informoval o jeho mistrovské mystifikaci, takže se o ní dozvěděli i nacističtí představitelé. Němci ho však v té době potrestat nemohli, jelikož se ještě snažili hrát roli ochránce a vychovatele, nikoli kata.

František Kocourek však v boji proti okupantům nepolevil. 5. dubna 1939 vystupuje v rozhlase se svou přednáškou O slávě živého slova. „Nesmírné a úžasné bohatství je řeč. Obrátit se k rodné řeči, to jakoby člověk popřel svou vlastní duši. Nechť za každých poměrů je české slovo nejen čisté, ale i rovné. Nechť se nehrbí, nepodlézá a nepochlebuje. A když se ctí nemůžete mluvit, mlčte!“

Ať žije život

V roce 1940 Kocourek odmítá nabídku na další spolupráci pod německým vedením rozhlasu a z Radiojournalu odchází. Jeho posláním je teď dávat naději lidem na veřejných přednáškách po městech a vesnicích, kde opět naznačuje pravý smysl svých vět. Němci ho několik měsíců sledují a čekají na svůj okamžik. Ten přijde v červnu 1941, kdy je Kocourek zatčen a odvezen do Terezína, odkud je v polovině září deportován do Osvětimi.

Na jeho spisu je natištěno označení R.U. značící „rückkehr unerwünscht", návrat nežádoucí. Z Osvětimi, kde během zimy dostane zápal plic a nakazí se skvrnitým tyfem, je převezen do vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Zde 13. května 1942 umírá. Na motácích se uchovají poslední vzkazy domů: „Řekni mamince, že jsem šťasten, že mi dala život. Byl hezký. Plný událostí, práce, zkušeností a radosti. Ať žije život.“

autor: Dita Křížová
Spustit audio