Bohuslav Laštovička, ideální funkcionář: bez nápadů, bez iniciativy

Bohuslav Laštovička (1905 až 1981) měl štěstí: přežil jak občanskou válku ve Španělsku, tak druhou světovou válku, a pozoruhodná je i jeho „politická životnost“ – sloužil v režimech Klementa Gottwalda, Antonína Novotného i Gustáva Husáka. Jak to bylo možné?

Čtěte také

To musí tiše zaniknout aneb Nestraníci a političtí vězni v roce 1968

Rodák z Pelhřimova byl nejprve profesionálním vojákem, v roce 1929 jej ale přeložili do zálohy a Laštovička se stal redaktorem komunistického deníku Rudé právo. Vojenské zkušenosti využil v letech 1936 až 1938, kdy působil v mezinárodních brigádách španělské republikánské armády jako velitel protiletadlové baterie.

V létě 1939 odešel do exilu ve Velké Británii, kde během války působil v českém vysílání BBC. V březnu 1945 se v Moskvě zúčastnil coby zapisovatel klíčových jednání představitelů londýnského a moskevského exilu o sestavení poválečné vlády a o vládním programu.

Pouhý vykonavatel směrnic

Po návratu do Československa byl jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu a zůstal jím více než tři roky. Výrazně se podílel na obsazování klíčových míst v rozhlasu komunisty a po 25. únoru 1948 vyházel z rozhlasu řadu nekomunistických žurnalistů.

Čtěte také

Pět mimořádných Portrétů: Před 70 lety se stal Slánský obětí vlastních čistek. Na dno a na šibenici s ním šlo deset dalších

Byl za to odměněn postem velvyslance v Moskvě (1948 až 1950) a kariérou v armádě (v letech 1950 až 1952 byl náměstkem ministra národní obrany Alexeje Čepičky).

V roce 1952 v souvislosti s politickými čistkami byl odvolán. Přestože ve věznicích nebo na popravištích skončila řada jeho kolegů komunistů ze španělské války nebo londýnského exilu, Laštovička nebyl nikdy souzen ani vyšetřován, pouze přesunut na nevýznamné pracovní místo. Až při revizích procesů se v roce 1957 dočkal rehabilitace a funkce v Ústředním výboru Komunistické strany Československa.

Historik Karel Kaplan popsal Laštovičku jako nevýrazného úředníka, „…schopného přesně plnit stranická usnesení a pokyny aparátu, poslušného a vděčného šéfovi strany za darovanou funkci; bez nápadu a iniciativy, pouhého vykonavatele směrnic, bojácného sám něco rozhodnout, stále se dotazujícího stranických institucí, co lze a co nelze…“

Čtěte také

Volby a parlament v 60. letech: Ideologie, švejkovina a pět minut slávy poslance Pružince

S touto „výbavou“ se stal v polovině 60. let předsedou Národního shromáždění a funkci si udržel až do roku 1968. Pád Antonína Novotného, kterého hájil do poslední chvíle, sice politicky „nepřežil“, ale už v lednu 1969 zasedl ve Sněmovně lidu a stal se členem předsednictva Federálního shromáždění; od roku 1971 byl členem předsednictva Sněmovny lidu.

Podle historičky Jitky Vondrové mají čeští vědci k dispozici zápis z jednání pěti generálních tajemníků komunistických stran z 18. srpna 1968 v Moskvě; na této schůzce Leonid Brežněv informoval, že dostal dva zvací dopisy. Pod druhým z nich, který se na rozdíl od prvního konkrétně zmiňuje o „vojenské pomoci“, byly podle Brežněva podpisy mimo jiné Lubomíra Štrougala, Jozefa Lenárta, Karla Hoffmanna nebo také Bohuslava Laštovičky.