„Jardo, nehraj, budeš nám ukazovat.“ Tak se Jaroslav Kohout stal dirigentem

Výhled zakrýval tátův kontrabas, a tak se učil vnímat hlavně ušima. Už tehdy v raném dětství jeho nitro rozvibrovaly mohutné tóny varhanních píšťal, hladké ševelení smyčců a průzračný zpěv žesťů i lidských hlasů.

Jaroslav Kohout se v pěti letech u svého otce začal učit nejprve na housle, později jej ledenický varhaník zasvětil do základů hry na klavír. Během studií Jaroslav doplnil své hudební vzdělání o varhany a kontrabas a na vojně svůj arzenál nástrojů rozšířil o lesní roh.

Taktovku mu ale vetkl do ruky spoluhráč z ledenického ansámblu. „Hrávali jsme tehdy oblíbené zpěvohry jako Na tý louce zelený a Perly panny Serafínky,“ vzpomíná dnes osmdesátiletý dirigent, „já hrál na klavír, táta na basu, ale dirigenta jsme neměli.“

A byly to právě Perly panny Serafínky, které se muzikantům rozkutálely a ne a ne je navléct na společnou nit. „Až prostě někdo řekl, Jardo, tak nehraj a budeš nám ukazovat. Od té doby jsem se stal dirigentem a ukazuji už šedesát let,“ říká bývalý ředitel třeboňské hudební školy Jaroslav Kohout, který přes pět desetiletí také řídí Třeboňský lázeňský symfonický orchestr.

Vyprávění Jaroslava Kohouta si můžete poslechnout v pořadu Jihočeši.