Rozhovor: Lhotský skončil na kapačkách

R. L.: Bylo to doslova peklo, druhý den jsme vjeli do písku a do dun. To mi vzalo veškerou sílu, která ve mně ještě byla.

Popište, co se dělo na trati, protože ty písky u Fiambaly jsou proslulé tím, že jsou těžké a do toho bylo 50 stupňů.

R. L.: Byla jedna větší rozježděná stopa, takže jsme hledali další, aby člověk nezapadával v písku. Najelo se do takových větších písčitých dun a tam se rozhodovalo. Kdo sílu měl, tak to přejel, ale kdo byl vyčerpaný, ten tam zůstal. Teď už přijel druhý kamión s motorkami, co zůstaly viset v poušti, protož dneska to opravdu bylo náročné. Myslím, že pro drtivou většinu motorkářů to dneska bylo likvidační.

Volal jste satelitním telefonem, že už jste naprosto vyčerpaný. Nakonec jste zmáčkl červené tlačítko, které znamená stop v soutěži. Jak těžké bylo to rozhodnutí?

R. L.: Když jsem už popáté upadl, nemohl jsem motorku zvednout, byl jsem opravdu vyčerpaný. Jel kolem nějaký motorkář, tak mi pomohl tu motorku alespoň zvednout. Zadním kolem jsem si ji zahrabal do písku, aby stála a schoval jsem se do stínu. Seděl jsem tam skoro hodinu a přemýšlel jsem, jestli pojedu nebo ne. Myslím, že vím, jaké mám hranice vlastního zdraví a života, a myslím, že bych to nedal.

Byla podle vás kvalitní lékařská pomoc, co se týče vrtulníků a lékařů v bivaku, kde jste ležel na kapačkách?

R. L.: Myslím, že to bylo na profesionální úrovni. Těch rozbitých kluků dneska bylo opravdu hodně. Převezli mě do bivaku do nemocnice. Celého mě svlékli, museli mě ochlazovat, pořád do mě rvali tekutiny, pouštěli na mě větráky, napíchli mě na kapačku. Byl jsem tam dvě nebo tři hodiny, potom se mi udělalo líp, tak mě propustili.