Naše smlouvy na všechno ukazují na konec jakékoliv zodpovědnosti, cti a charakteru
Co je v našem lidství stále tou nejvzácnější hodnotou? Proč věci zlé začínáme vnímat jako normální?
Hostem Martiny Kociánové byl doktor Jaroslav Maxmilián Max Kašparů. Psychiatr, pedagog a spisovatel.
Martina: Pane profesore, povídali jsme si před rokem. Když se podíváte zpátky, jaký to byl z vašeho pohledu rok? Co přinesl a co zinkasoval?
Max Kašparů: Tak já se musím dívat na ubíhající čas ze tří pohledů. Jednak z pohledu osobního, protože mám určitý věk a pryč jsou ty časy, kdy od Vánoc do Vánoc bylo strašně daleko, když jsem se jako dítě nemohl dočkat. Dneska už jsou Vánoce skoro každý druhý den, protože člověku ten čas plyne rychleji. Takže minulý rok byl pro mě velmi rychlý.
Z druhého psychiatrického pohledu narůstá počet negativních jevů u mladých lidí. Jsem až skoro zděšen z toho, kolik nám v této zemi roste počet toxikomanů a to nejen experimentujících, ale už závislých mladých lidí. Mohu to hodnotit z hlediska soudního znalce.
Třetí pohled vidím občanský a toho se tady událo velice mnoho, protože my jsme součástí celého světa. A to, jak na evropské, tak na domácí scéně.
Došlo k posunu čehosi zlého na stranu únosného a možná po čase to bude dokonce pozitivum
Martina: Minule jste zmínil, že žijeme beze studu. Kdo za to může? My všichni? Máme obvykle ve zvyku všechno svalovat na ty nahoře. Ale u duchovního svalovat něco na ty nahoře může být velmi zavádějící. Co nebo kdo stojí tedy za naší nestydatostí?
Max Kašparů: Je to otázka toho, kam se vlastně posunula celá společnost hodnotově. A také, kam člověk byl ochoten dojít v těch negativních hodnotách, co si ještě připustil.
Já to uvedu na jednom příkladu z praxe. Před dvaceti lety, pokud by mladý člověk kouřil třeba marihuanu, tak za mnou přiběhla celá rodina a byli úplně zděšeni, co se to děje, kam to s tím chlapcem půjde, jaký to bude mít následky. A prosím vás, pane doktore, dělejte s tím něco, ujměte se ho léčebně, ať už se to neopakuje.
Dneska ke mně přichází matka osmnáctiletého syna a na moji otázku, zda její syn fetuje, mně řekne, kdepak, drogy to u něj vůbec nepadá v úvahu. Marihuanu tu kouří, ale to není droga. A tak se ptám, a co pervitin, o tom nevíte nic? No, tak sem tam někdy, ale opravdu je to zcela výjimečně.
Z toho, co dřív třeba v této oblasti drog bylo silné negativum, tak dneska vidíte ten posun, ona už se z toho pomalu stala norma. Marihuana je přece norma, a pervitin, když je jenom občas, tak to není nic špatného. Čili tady došlo k posunu. K posunu čehosi zlého na stranu čehosi únosného a možná po čase to bude dokonce pozitivum.
Dříve by se ta rodina styděla. To jsme u toho studu. Styděla se za to, že má v rodině toxikomana. Dnes je to přece normální a běžný jev, a je-li to takto v celém paneláku nebo v celé vesnici, tak se to stává normou.
A taktéž to máme třeba u slušnosti obecné. Vulgární slova, za to si dřív člověk vysloužil hanbu a ostudu. Já si pamatuju, že když jsem jako malý chlapec řekl nějaké neslušné slovo, tak dědeček mi říká, běž si vypláchnout ústa a pořádně. Protože sis je tímto slovem zašpinil. A zašpinil sis taky srdíčko. To byla určitá výchova k tomu, aby ani ošklivá slova nepadala.
Ale dneska už padají ošklivá slova z politické scény, ba z těch nejvyšších míst. A my už si na to pomalu zvykáme a jsou tací, kteří tomu docela fandí a říkají, tak je to správné, tak to má být, tak je to otevřené. Vidíte, že jak z pervitinu, z marihuany, i z vulgarity se pomalu stává cosi normálního. A my se za to přestáváme stydět.
Pokud se nebudeme vyvíjet i po stránce morální a etické, začne nás ovládat technika
Martina: A řekněte mi, je to sešup morální, hodnotový, mravní, anebo je to vývoj?
Max Kašparů: Je to sešup. Protože vývoj může existovat, ale nemusí docházet ke zhoršení prostředí. Uvědomme si jedno. Jestliže se rozvíjíme technicky, jestliže se rozvíjíme ekonomicky, jestliže se rozvíjíme v možnostech cestování a v dalších pozitivních jevech, to přece ještě neznamená, že na úkor toho já můžu být člověkem neslušným, vulgárním, alkoholikem, toxikomanem jenom proto, že se společnost technicky někam dostala.
Jestliže se zkvalitňujeme po té stránce technické na straně jedné, tak bychom se měli ale také zkvalitňovat mravně, morálně a eticky na té straně druhé. Protože potom už my nebudeme ovládat tu techniku, ale ta technika bude ovládat nás.
Vždyť už to tady máme. Člověk, který není postaven na nějaké mravní, etické a morální hodnoty, tak podléhá všemu negativnímu, co je v té technice. Já to vidím i u mých klientů, kdy ten mladý člověk je u toho počítače sedm hodin denně na úkor studia a jiné činnosti. A když se ho zeptám, co tam sleduje, tak pouze dva pořady. Násilné hry a pornografii.
Ani násilné hry, ani pornografie nezkvalitní jeho duši. Naopak povede to k setření hodnotového světa mladého člověka. A způsobila to ta technika. On není schopen vypnout ten počítač, naopak ten počítač ho ovládá. A to je právě proto, že jsme opustili morálně mravní a etické hodnoty, které se tady dřív propagovaly, i když se 100% nedodržovaly.
Evropa se zřekla svých židovsko-křesťanských základů
Martina: Přesto se obávám, že když nás v tuto chvíli někdo zaslechne, tak si řekne: „Ale měli zase plnou pusu mravních, morálních a etických hodnot.“ Řekněte mi, proč si tyto kategorie vysloužily všeobecné lehké opovržení?
Max Kašparů: Já jsem na toto téma, které se ptáte, četl nedávno jeden článek od Tomáše Haase, který říká, že nejprve byly tyto hodnoty zesměšněny a postupem času byly dokonce vyloučeny ze společnosti. To zesměšnění byla první etapa k jejich likvidaci. A on tam říká, že dokonce Evropa nepřijala do své preambule, že náš kontinent je postavený na židokřesťanských základech.
Toho se prostě Evropa zřekla. Tady už vidíme, že to není záležitost našeho státu, ale že to je záležitost celého kontinentu. A že co je dobré a špatné, co je hezké a ošklivé, co je pravda a co je lež, tak o tom už si nerozhodujeme my sami, ale o tom už je rozhodováno za nás.
Jestliže do preambule není napsáno to nejzákladnější, a to jsou židokřesťanské hodnoty, které vybudovaly tento kontinent, tak je cosi špatného a vylučuje se cosi pozitivního z naší tradice. A společnost, která ztratí tradici, je společností, která si nebude vědět rady s budoucností.
Duchovní lenost je zakořenění ve své pravdě a nehledání nových rozměrů
Martina: Jenomže my teď žijeme v době, kdy by vám mnohý řekl: „Dobře, ale tehdy, když jsme přiznáni stáli na židovsko-křesťanských základech, tak já jsem se zvenčí dozvěděl, co je dobré, co je špatné, co je ošklivé a co je krásné, ale teď já si to hledám sám. Uvnitř sebe."
Max Kašparů: Ano, to je hezké. Já rozděluji lidi do dvou kategorií. Setrvávající a hledající. A vždycky fandím těm hledajícím, protože ti setrvávající už jsou nějak zakořeněni v té své pravdě.
Myslím, že to byl G. B. Shaw, který říkal, že si velice váží svého krejčího, protože kdykoliv k němu přijde, on mu bere znovu míru.
Ostatní lidé si jednou na toho Shawa už míru vzali a víc se nezajímají o to, jestli zhubnul nebo ztloustnul. Prostě máme udělaný názor. A stejně tak je to i se společenskými a mravními hodnotami.
Někdy je člověku jednou jasno a on je přesvědčen o tom, že takto to je. Udělá si na někoho názor, když je mu dvacet a ten názor má ještě v padesáti. A těch třicet let nehledá, je-li to jinak. A tomu já říkám lenost. Duševní lenost a dokonce duchovní lenost.
Člověk by měl být vždycky v kategorii hledajících a nikdy nebýt hotový s pravdou.
A ještě jeden negativní jev tady vidím, který vede k té ztrátě studu a to je ten, že pravda, dobro a krása jsou nám dány sdělovacími prostředky a my je pochopíme tak, že to tak je. Protože to bylo v televizi, v rozhlase, říkala to jedna pěvecká ikona nebo nějaká hokejová celebrita.
Takto to prostě je. Oni to musí znát. A já, protože nemám své vlastní vzory, to je další problém společnosti, že nemáme vzory slušnosti, tak potom jsem v podstatě hlásnou troubou toho, jehož názor se mi líbí, aniž bych já s tím názorem měl snahu nějak polemizovat.
Naše společnost je jako strom, který se vytrhl ze země a hledá, kde se zakoření. Ale zatím schne
Martina: Když se tedy podívám na společnost, která, jak vy říkáte, se zřekla svých židovsko-křesťanských základů, co takovou společnost čeká? Co to nahradí tu ztrátu, to prázdné místo?
Max Kašparů: My jsme šli hledat. Naše společnost, která staletí rostla na jednom místě, měla zapuštěné kořeny do určité půdy, z které čerpala hodnoty a rostla, kvetla a přinášela plody. Ten strom se rozhodl, že prostě takto již ne, že chce být svobodný, a proto se vytrhl z té země a dal se na pochod.
A určitou dobu mu to jde. Určitou dobu ještě v těch žilách stromu a v těch kořenech je nějaká vláha, nějaká míza, takže on nějakou dobu žije, ale po určité době začne schnout, protože se vytrhl z kořenů. Teď jde o to, kam se má zakořenit.
A protože nenajde nikde tak hlubokou jámu, do které by mohl ty kořeny zapustit, tak mu asi nezbude nic jiného, než vrátit se do té jámy, kterou opustil a bude to zase trvat nějakou dobu, než se žíly toho stromu naplní mízou a vláhou a on znovu rozkvete a ponese sladké plody.
Martina: Ale vy jste řekl, že si vážíte lidí hledajících. Platí to o jednotlivcích a skupině, tedy o civilizaci ne? Nebo společnosti?
Max Kašparů: Platí. Tady bych člověka přirovnal ke kružítku. Kružítko má tu vlastnost, že je zapíchnuté svým jedním ramenem na jednom místě a tím druhým obkružuje okolí. A to rameno, které obkružuje okolí je to, které hledá. Ale já musím být někde zakořeněn pevně.
Čili zůstávám vkořeněn v této zemi, v tradici, v hodnotách a rostu a rozhlížím se do dálky. A tam vidím a hledám nové věci, ale ty staré nemohu opustit, protože bych uschnul.
Otevřenost je důležitá, ale každý extrém je špatný
Martina: Žijeme ve společnosti, která propadla až fanatické módě transparentnosti. Jsme otevření. Všechno musí být přístupno. Řekněte mi, ve společnosti, kde byly zrušeny všechny hranice intimity, nenese to s sebou vlastně přirozeně i tu ztrátu studu jako pozitivum?
Max Kašparů: Částečně. Ono totiž nic nemá jenom pozitivní nebo jenom negativní 100% efekt. Ono s něčím dobrým může přijít i něco špatného. A s něčím špatným také pro člověka může přijít něco dobrého.
Jsem pro to, aby společnost byla otevřená. Abychom viděli třeba do kuchyně politiků, abychom viděli do kuchyně těch, kteří o nás rozhodují.
Stejně tak má i pacient právo, aby jeho lékař byl otevřený, aby člověku skutečně vysvětlil léčbu, chorobu, i účinky té léčby. Ale na druhé straně musí být určité hranice. A my jsme ty hranice právě zbourali a jdeme v těchto věcech toho vhledu až do extrému. A to je to negativní jako každý extremismus i v tomto pohledu do otevřenosti, když už jdeme do těch třináctých komnat, kam už prostě chodit nesmíme.
Dnes u nás křesťanství ustupuje, na jeho místo se dostává idolatrie, neboli zbožštění si některých lidí. Křesťané o tom svém bohu nevědí skoro nic. Kdežto vyznavači idolatrie o těch svých bůžcích ví naprosto všechno.
Oni vědí, kdy se ten jeho idol narodil, jakou má krevní skupinu, kolik má číslo bot a to je to, že jakmile je nějaký idol poznatelný, tak ztrácí tajemství a ztrácí vlastně i hodnotu pro toho svého vyznavače.
Martina: A co si myslíte v té souvislosti o názorech, které jsme slýchali po aférách s odposlechy anebo také v souvislosti s výskytem stále většího množství kamer na všech veřejných a téměř i soukromých místech, že když nikdo nemá co skrývat, tak se takových to jevů vůbec přece nemusí bát.
Max Kašparů: Na to můžou být zase dva názory. Jeden názor bude říkat, dejte kamery všude, bude tady bezpečněji a druhý říká, nedávejte kamery nikam, protože člověk má mít určitou oblast svého vlastního intimního života. Nechoďte nám do ložnice a nekoukejte nám do talíře. To je pravda.
Ale jestliže ve škole máme šikanu, no tak se tam namontují kamery. Jestliže máme v některé ulici, kde jsou zábavní podniky, trestnou činnost, no tak se tam našroubují kamery. Čili na morální díry se dává nějaká technická záplata a chápe se to pro některé jako „vy mě sledujete, vy mě vidíte, co já dělám, to já nechci“, ale druzí budou zase říkat „dyť je dobře, že to tam je, aspoň nám klesne kriminalita a trestná činnost“.
Martina: Řekněte mi, dotahujeme to do dokonalosti to technické záplatování citových záležitostí?
Max Kašparů: Nemůžeme mít kameru na každém stromu v lese, na každém sloupu u silnice. Pokud někdy v budoucnu ano, potom asi nebude radostno v takové společnosti žít.
Věrnost, čest a tradice jsou hodnoty, kterými bychom se měli řídit
Martina: Když si vzpomenu slova, která jste tady komentoval, tedy mravní, morální, etické, tak podobně velkoústně a pateticky působí další pojmy jako čest, vlast. Proč se z našeho života vytratila úcta k těmto pojmům?
Max Kašparů: Nedávno jsem listoval na nějakých stránkách a našel jsem fotku naší školy, kam jsem za socialismu chodil. Z té školy byla sejmuta tři slova, která tam byla, když se ta škola postavila. Dnes je tam vrátili a stálo tam: „Bůh, král, vlast“.
A já jsem se nad těmi pojmy zamýšlel a říkal jsem si, může to ještě dneska člověku něco říct? Bůh, král, vlast? Tak tyto tři pojmy už asi vyčpěly. Vyprchal jejich obsah. Ale ony ty tři pojmy cosi reprezentují.
Bůh reprezentuje věrnost. Král reprezentuje čest. A vlast reprezentuje tradici. A myslím si, že tyto tři nové pojmy, kterými bych nahradil ty staré, mají už co dneska říct.
Věrnost je pojem, který se dneska málo slyší, protože se také málo drží. A nejde jenom o věrnost mezi manžely, ale jde například o věrnost slovu. Prostě dám slib a ten slib prostě musím dodržet, protože jsem mu věrný, takže je to slib slovu, slib a věrnost těm, kteří se mnou v životě počítají a to jsou především děti. Já vidím, jak jsou rodiče nevěrní svým rodičovským povinnostem.
No a vlast, to je tradice a o tom už jsem tady mluvil, že národ, který ztratí tradici, neví si rady se svojí budoucností.
A teď znovu k těm třem pojmům. Bůh jako absolutní hlubina nebo lépe řečeno hlubina absolutna. Hlubina není opak výšky, ale opak povrchnosti. A my jsme skutečně zpovrchněli. To je jeden problém, který máme.
To královské a čestné, o tom už jsem mluvil, to je to čestné slovo. Čestné jednání, čestný postoj. Prostě postoj gentlemana a rytíře. Rytíř, to byla čest.
No a ta tradice, tu bohužel ztrácíme rychleji, než bychom to vakuum po ní mohli něčím jiným nahradit. Ta náhrada je daleko pomalejší. Ta se hledá. Ono se něco lehce vyhodí, ale těžko se hledá náhrada, která by byla adekvátní.
Takže tyto tři pojmy, které se vrátily na naši školu, kde jsem začínal v první třídě, a viděl jsem tu školu obnovenou, mě vlastně přivedly k odpovědi na současnou situaci v naší společnosti.
Nemůžeme mít všechno postavené na paragrafech, ale na lidském slovu a slibu
Martina: Přemýšlím opět, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepice, protože když jste zmínil kategorii slib, tak si říkám, když se podívám na dnešní třísetstránkové smlouvy, i když si chcete koupit od souseda kozu, tak jestli vlastně se ta váha slibu tak snížila proto, že se tolik jistíme anebo proto, že ten slib přestal mít váhu, tak se musíme tolik jistit.
Max Kašparů: Já se s tím setkávám v poslední době, kdy lidé přetěžují právníky a notáře, protože to, co dřív bylo normou, už dneska prostě neplatí. Jestliže bych chtěl prodat svoji ordinaci, tak musím udělat před tím smlouvu o smlouvě budoucí, musím tam zakotvit úplně všechno, aby se tam nenašla škvíra pro toho, kdo to ode mě bude kupovat.
A stejně tak ten kupující musí mít svého právníka, který mu udělá mnohostránkový spis o tom, aby on nebyl poškozen mnou.
Tohle je ale strašné. To děláme mezi cizími lidmi. Ale ono to bohužel začíná už fungovat i v rodinách, kde už takovéhle smlouvy právního charakteru jsou mezi manžely, mezi rodiči a dětmi.
To už je prostě konec jakékoliv zodpovědnosti, cti a charakteru. My nemůžeme všechno mít postavené na paragrafech, ale na lidském slovu a slibu.
Poslední dobou pozoruji anestezii svědomí
Martina: Dalo by se říci, že právníci mají tím více práce, čím více nedůvěry ve své okolí cítíme. Kdy se ta nedůvěra vzala? Z čeho vyplývá?
Max Kašparů: To je nedůvěra vzniklá ze zkušenosti, že ten druhý nedodržuje svůj slib. Že ten druhý je schopen udělat něco, co je neférového a přitom mu to nevadí.
Já bych za poslední roky řekl, že i u mých klientů, kterým dělám soudně-znalecké posudky, vidím jakousi anestezii svědomí. Ti lidé ho mají, ale tak uspané, v agonii nebo ho mají zahalené nějakými lékem, který ho úplně uspal do bezvědomí, že se vlastně vůbec nestydí za to, že provedli nějaký trestný čin.
Já jsem nedávno řešil případ loupeže, což je přepadení plus krádež. Za to je až 10 let. A ten pachatel mi řekl: „Proč mě soudy a policie zdržují s takovou prkotinou?“
Už jsem jako psychiatr za těch 40 let praxe zvyklý na ledacos, ale jestliže loupežné přepadení je pro pachatele prkotina, tak co je potom pro něj trestný čin?
Další díl s psychiatrem Maxem Kašparů si můžete poslechnout v úterý 5.1.2016 v 18:30
Záznamy pořadu najdete v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
