Verneri Pohjola – Bullhorn
Finský trumpetista a skladatel Verneri Pohjola se snaží setřást nálepku příslušníka „mladé jazzové generace“, vždyť už je dávno dospělý. Zralými kompozicemi alba Bullhorn se mu to daří více než dobře. Žádný „objev“, ale dávno stálice. Přitom stále plná mladického entusiasmu a nových nápadů.
„Už je tomu asi dvacet let, co jsem mladým jazzovým muzikantem. Možná je to proto, že vypadám mladě, když žiji v ledničce zvané Finsko. Nebo spíš proto, že čas letí tak rychle... Bohužel, ve skutečnosti už moc mladí nejsme,“ dělá si sedmatřicetiletý Verneri Pohjola v průvodním textu na obalu desky Bullhorn legraci ze stereotypního vnímání vlastní osoby. Jakmile si vás jednou publikum i kritika zařadí do škatulky „objev“, trvá obvykle docela dlouho, než se vám z ní podaří vylézt. Juho Verneri Pohjola to má těžší o fakt, že jeho otcem je ve Finsku legendární baskytarista Pekka Pohjola. Oslovení „mladej Pohjola“ se s ním zřejmě táhne dodnes.
„Hříchy mládí“ si Verneri odbyl v soulové kapele Quintessence. Osobitý rukopis ovšem prokázal už v první polovině nultých let jako leader Ilmiliekki Quartet díky jeho oslavovanému debutu March Of The Alpha Males (2003). Nebo později na titulu Michelin Star (2007), natočeném v duu s bubeníkem Joonasem Riippou. Téhož roku exceloval coby interpret na desce Agatha skladatele Kerkka Koskinena. Profilovou prvotinu Aurora (2009, známější ovšem spíše až díky reedici u firmy ACT z roku 2011) prezentoval jako dávno hotový muzikant. Což mu ovšem nebránilo třeba sofistikovaně se vyřádit na melodiích AC/DC v rámci svérázného tribute alba Speed Of Grace (2012), natočeného spolu s německým pianistou Jensem Thomasem.
Bullhorn ovšem zachycuje Pohjolu v lyrických náladách, podobně jako na předchozím profilovém albu Ancient History (2012) podporovaných brilantním pianistou Akim Rissanenem (jinak též invenčním leaderem vlastního tria). Sám Pohjola označuje nahrávku za mimořádně intimní a „velmi jazzovou“ ve smyslu kolektivního prožívání improvizací. Co se inspirací týče, rozjímání nad škatulkou „mladý muzikant“ nepovažuje pouze za vtip. Hudbou se snaží vyjádřit mimo jiné pocity, kdy „se stále cítí mladý, ale zároveň ve všem mnohem jistější než kdy dřív“.
Trumpetista se s citem pokládá především do balad, jako skladatel potvrzuje svůj smysl pro vkusně líbivou melodičnost a zvukovou „velebnost“. Konejšivou atmosféru navodí hned úvodní Another Day s chytlavým nápěvem, logicky a posluchačsky srozumitelně rozvíjeným. To však neznamená, že by deska působila jednobarevně, náladu včas rozbouří třeba dravější tempo a úvodní zvukově ostré unisono skladby Nanomachines.
Album přirozeně graduje povznášející skladbou The End Is Night. Pohjola tu prokázal asi nejvíce aranžérského umu působivým znásobením soundu svého kvarteta přidanými dechy (až málem k „bigbandovému“ dojmu), nad kterými zůstává zvuk protagonistovy trubky stejně jasný, přesvědčivý a konkrétní jako na celém albu.
„Podle mého názoru je tohle ta nejdospělejší věc, jakou jsem kdy v muzice dokázal,“ uzavírá Pohjola. Nelze než souhlasit. Do jisté míry. Bullhorn je zralá deska z hlediska rozhledu a nadhledu, Verneri tu nehledá sám sebe, už se našel. Ale zároveň na ní nenajdete nic přemoudřelého, natož unaveného. Někdo dokáže zůstat pocitově mladý třeba až do důchodu, což mu lze jen přát a v dobrém závidět. Příjemný poslech.
Verneri Pohjola – Bullhorn
Verneri Pohjola – trubkaAki Rissanen – pianoAntti Lötjönen – kontrabasTeppo Mäkynen – bicí nástrojeJussi Kannaste j. h. – tenorový saxofonIlmari Pohjola j. h. – trombónIida-Vilhelmiina Laine j. h. – violoncello
Label: Edition Records, 2014
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
