Nový cirkus v USA moc nekvete. Výjimkou je soubor, který kritizuje americký konzumní život
Na letošním ročníku kanadského festivalu nového cirkusu Montréal Complètement Cirque vystoupili i umělci z amerického státu Nové Mexiko. Jak se tam novému cirkusu daří?
Nový cirkus jako umělecká forma v evropském prostředí už zdomácněl. Daří se mu i v České republice. To samé ale nelze tvrdit o Spojených státech amerických, kde diváci dávají stále přednost tradičním cirkusovým show nebo kabaretům. I přesto se najdou artisté, kteří se dlouhodobě věnují novocirkusové experimentální tvorbě. Takovými jsou například Cohdi Harrell a Laura Stokes, kteří před více než 10 lety v Novém Mexiku založili soubor The Ricochet Project. Letos vystoupili na sedmém ročníku kanadského festivalu Montréal Complètement Cirque. Toho se účastnila i redaktorka Veronika Štefanová, která se s oběma členy souboru osobně setkala.
Proč jste si jako svou rezidenci původně vybrali Nové Mexiko?
Cohdi Harrell: Já jsem se v Novém Mexiku narodil a vyrostl. Takže nešlo o to, že bych si já vybral Nové Mexiko. To spíš Nové Mexiko si vybralo mě. A tam jsem se také setkal se svou první uměleckou vedoucí Alessandrou Ogren, která ve městě Peñasco vlastní staré kino ze 40. let. Tu budovu opravila a založila v ní The Peñasco Theater, kde začala uvádět nový cirkus. I přesto, že se jedná o město se čtyřmi tisíci obyvateli, je to místo, kde se můžou svobodně rozvíjet experimentální formy performativního umění. Netrvalo dlouho a potkal jsem Lauru, se kterou jsem si po umělecké i lidské stránce hned porozuměl. Ona se přestěhovala do Nového Mexika, založili jsme soubor a stala se z nás nerozlučná dvojice. Deset let jsme pobývali a tvořili v Novém Mexiku. Teď už několik měsíců žijeme v Berlíně.
Proč jste si pro svou novou rezidenci vybrali německou metropoli?
Laura Stokes: Je to dáno tím, že dostáváme stále více nabídek na účinkování v Evropě. Tudíž má smysl, abychom v ní na chvíli zakotvili. Berlín jsme vybrali nejen proto, že je to úžasné a umělecky velmi inspirativní město, ale také proto, že Německo umožňuje cizincům takový pobyt na základě snadno dosažitelného víza pro umělce.
Bylo složité na začátku vaší společné novocirkusové kariéry zaujmout a získat přízeň publika v Novém Mexiku?
Cohdi Harrell: Mám pocit, že to nebylo vůbec složité. Lidé v Novém Mexiku jsou ve srovnání s obyvateli okolních států dost výjimeční. Jsou otevření novým zkušenostem a také dost zvídaví. Proto se do Nového Mexika stěhuje hodně umělců. Mimo jiné tam také žije dost lidí, kteří umění podporují. Je to výjimečná komunita, která mě samotného motivovala, abych to, co v Novém Mexiku vzniklo, šířil dál do světa a svou zemi tak reprezentoval. Kromě Nového Mexika jsme byli na turné po USA. To bylo ještě před tím, než v Chicagu vznikl festival nového cirkusu. Do té doby v podstatě neexistovala žádná síť divadel nebo jiných míst, kde by se pravidelně mohla uvádět novocirkusová představení. Tuto síť kontaktů jsme si museli vytvořit sami a nebylo to vůbec snadné.
Čtěte také: Kanadský Montréal žije novým cirkusem, divadla i ulice obsadil už po sedmé
Čím je poetika vašeho souboru v kontextu současné americké cirkusové tvorby jiná, nebo snad výjimečná?
Laura Stokes: Nový cirkus je ve Spojených státech amerických pořád velmi mladou uměleckou formou. V době, kdy jsme začínali, neexistovaly žádné malé novocirkusové soubory, které by produkovaly celovečerní nezávislé inscenace. To, s čím jsme se setkávali, byli umělci, kteří tvořili pro tržní prostředí komerčních show, jako jsou velké produkce v Las Vegas nebo kabarety. To je pravý opak toho, na co se v našem souboru The Ricochet Project zaměřujeme my. A jelikož nebyl nikdo, kdo by nás finančně podpořil, zůstali jsme závislí na divácích, kteří naši práci oceňují a chtějí se na nás dívat.
Cohdi Harrell: My jsme vlastně nikdy nevyprodukovali nic, co by se dalo prodat na americkém komerčním uměleckém trhu. Neřekl bych, že to je naše slabost, je to spíš naše přednost. Trváme na tom, že budeme vždy dělat práci, která nám samotným něco přináší, která nás obohacuje a za kterou se nemusíme stydět. Není to sice tržní, ale nám to dává smysl.
Vaší zatím nejúspěšnější inscenací je Smoke and Mirrors, se kterou po světě cestujete už pět let. Jaká byla idea na začátku přípravy tohoto díla?
Laura Stokes: K této inscenaci jsme přistupovali podobně jako k jakékoli jiné naší tvorbě. Technicky se jedná o vzdušnou akrobacii na lanech a na visuté hrazdě. Ve Smoke and Mirrors si klademe otázky, které se týkají života v iluzi. Chceme, aby to bylo stále živé a svěží dílo, které reaguje na aktuální dění. Proto se i v této inscenaci objevují témata jako je americký konzumní život, americký pohled na kulturu a obecně kapitalismus.
