Noblesní Jolanta a hřmotný Slavík: na scéně Národního divadla se potkávají dva odlišné hudební světy
Pražské Národní divadlo uvede 22. října poprvé ve své historii dvě ruské opery - Slavíka Igora Stravinského a Jolantu Petra Iljiče Čajkovského. Pohádkově laděná díla nastudoval se sólisty a orchestrem britský dirigent Jan-Latham Koenig.
Britský dirigent Jan Latham-Koenig působí na nejprestižnějších evropských scénách, ve Vídeňské státní opeře, londýnské Covent Garden nebo v Nové opeře v Moskvě. Po úspěšné spolupráci s pražskou Státní operou v letech 2010, 2011, nyní poprvé vstoupil do pražského Národního divadla. Společně s orchestrem a sólisty nastudoval pro jeho hlavní scénu dvě ruské opery, pohádkové příběhy se šťastným koncem.
Našel jste mezi oběma díly nějaké hudební spojnice? Co se hudby týče, tak ani ne. Faktem je, že Stravinskij Čajkovského velice obdivoval a mnoho se naučil poslechem a studiem jeho hudby. Více než Čajkovskij ho ale, především na začátku jeho kariéry, podle mě ovlivnil Rimskij Korsakov. Právě on v něm probudil zájem o orient a východní kultury, které se u Stravinského projevily v dílech jako je Slavík nebo Šeherezáda. V té době ale svým způsobem celá Evropa obracela svůj zájem směrem k východu a orient se stal velice módní záležitostí.
Na přelomu 19. a 20. století proběhla v Paříži největší světová výstava zaměřená na asijské umění a kulturu a řada skladatelů se začala obracet k orientálním tématům. Včetně Puccinniho, jehož Madame Butterfly vznikla ve stejné době jako Stravinského Slavík. Východní kultura viděná a předávaná prostřednictvím západních umělců podle mě představuje v dějinách umění velice zajímavý moment. Stravinskému se ve Slavíkovi skutečně mistrně daří vystihnout atmosféru Číny i císařského dvora, kde se odehrává příběh opery. A řekl bych, že je v tom úspěšnější než Puccinni. Čajkovskij ale vychází z jiné tradice.
V čem především spočívá rozdílnost hudebních světů reprezentovaných Stravinského Slavíkem a Čajkovského Jolantou?Myslím si, že důležité rozdíly lze vysledovat především v orchestraci. U Stravinského Slavíka je ale fascinující především jedna věc. Tuto operu začal psát v roce 1908 a vrátil se k ní až poté, co napsal Petrušku nebo Svěcení jara. Je úžasné pozorovat, jak se jeho kompoziční styl změnil v průběhu šesti let. První dějství Slavíka je velice „pařížské“, jsou v něm silně cítit vlivy Clauda Debussyho a dalších impresionistů. Druhé a třetí jednání se liší od prvního, vysvítá z nich mnohem zralejší a osobitější Stravinskij. U Čajkovského mě pak překvapilo, že orchestrální sazba Jolanty je mnohem hustší než u jiných jeho oper.
Hodně jsem si lámal hlavu nad tím proč a došel jsem k názoru, že je to kvůli nástrojům, které tehdy byly jiné a mnohem tišší než dnes. V Jolantě je tedy možné najít mnoho orchestrálních pasáží, které poukazují na Čajkovského čistou symfonickou tvorbu – například čtvrtou, pátou, ale i šestou symfonii. Přes všechny rozdíly mezi těmito dvěma díly je tu ale přesto něco, co je spojuje - jakási baletní kvalita. I když s ní vědomě pracuje už Čajkovskij, silněji se projevuje u Stravinského, který ostatně často hovořil o opeře-baletu.
Řekl byste, že čeští hudebníci mají pro ruskou hudbu výjimečný cit? Rozhodně ano. Obecně řečeno je zkoušení velice dlouhý a náročný proces, který má mnoho fází. Dirigent nejprve zkouší zvlášť s pěvci i orchestrem. Teprve po nějaké době začíná pracovat s oběma složkami dohromady. Pak přichází moment, kdy se pěvci musí adaptovat na konkrétní inscenaci. A teprve potom se vše ladí dohromady a spěje k uměleckému vrcholu. To vše je nejen pro orchestr a sólisty, ale i pro dirigenta velice namáhavý proces, ve kterém experimentuje a hledá přesný a přirozený tvar. Dopředu nikdy neví, co bude fungovat a co nikoli. Takže i dirigentova představa interpretace prochází náročným procesem.
Řekl bych, že Slované mají velice vyvinutý cit pro vzájemné pochopení a rozumění. Když se podívám na dějiny české hudby, vidím v nich především dvě hlavní tendence. Jedna z nich se výrazně orientuje na západ a druhá se radikálně obrací směrem na východ. Tu představuje jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů – Leoš Janáček. To je typický příklad skladatele, který se nemohl vyrovnat s tím, že jeho země je součástí Habsburské monarchie a na Rusko pohlížel jako na kulturního spasitele. Janáček dokonce v Brně organizoval ruský kroužek, a za první světové války byl kvůli tomu Rakušany na krátkou chvíli dokonce zadržen. Řada z jeho oper vychází nebo se inspiruje ruským prostředím, ruskou kulturou. Je těžké mluvit obecně o slovanské hudbě. V každém případě si ale myslím, že jsou pro ni typické hluboké emoce a nostalgický smutek.
český režisér Dominik Beneš. Jak a Čím vás oslovuje scénické pojetí Dominika Beneše? Myslím si, že to, jak pojal Stravinského Slavíka, je naprosto úžasné. Jeho koncepci ale nelze oddělit od práce scénografa, se kterým pracuje ve velice úzkém vztahu. Myslím si, že se jim skvěle podařilo vyjádřit atmosféru této opery. A to tak přesvědčivě, že v ní vzniká neobvyklá synergie mezi hudbou a vizuální složkou, která není ani trochu laciná nebo vulgární. S tím se bohužel v současném operním světě setkáváme velice často. Vzniká mnoho inscenací, které rádoby přicházejí a pracují s originálním a módním konceptem, ale ve výsledku se ani omylem nedotýkají podstaty věci. Dominikův přístup je zcela opačný. Všechno u něj vychází z řádu a obsahu hudby.
I u Jolanty docílil něčeho velice zajímavého, co by se na první pohled mohlo jevit jako paradox. Ti nejchytřejší operní režiséři ale dobře vědí, že úkolem inscenace není vytvářet nějaké oddělené vizuální světy, ale osvětlit prostřednictvím inscenace hudbu a její obsah. A přesně to Dominik dělá. Jeho práce je podle mého názoru krásná, jednoduchá, a umožňuje publiku jednoduchý přístup do světa obou autorů. A to je velice důležité a právě toho si na jeho práci velmi cením.
