Bleší trh všeho podstatného i zbytného
Ideální představy formátu, který Jiří Kratochvil toužil číst z produkce svých literárních oblíbenců, se nedočká. Připravil tedy variantu takového „blešího trhu“ z materiálů vlastních.
Měla to být směs všeho, včetně důvěrné korespondence či zavržených fragmentů díla, ale také například: „záznamů jeho milostných vzplanutí a záznamů jeho snů a nočních můr a taky instrukcí jeho kuchařce a ze soupisu jeho alimentů a z nahlédnutí do všech jeho smrtelných i nesmrtelných diagnóz a do jeho notářsky ověřených i neověřených závětí“.
Dle náhledu čtenáře, jde převážně o reflexi literárních vzorů či souputníků, vzpomínky, a také výbor z autorských sloupků bez informace zda, kde a kdy tištěných. Po závěti, pokynu kuchařce nebo epitafu tu není stopa.
Chaos do něj – zřejmě záměrně – vnesl ten, kdo dílo ochudil o obsah, případně časovou orientaci, čímž mu zásadně neprospěl. Čtenář musí empirií zjišťovat, že kapitoly mají titulky a celek je rozdělen do tří částí: Portréty – Příběhy a Omrvinky. V Portrétech najdeme stať: Albert Camus, iniciační osobnost, anebo Vladimír Nabokov romanopisec; na konci Portrét Ivana Blatného a Že, Pavle Řezníčku. Mezi tím na sto stranách kratší či delší, ano, nejvýstižněji řečeno „portréty“, literátů tu- i jinozemských. Několikrát v názvu a mnohokrát v textu čteme odkazy k Milanu Kunderovi, a jestliže ostatní jsou příkladně výukové medailony, kunderovské navíc autor výrazně ovoněl sympatií, respektem, vzhlížením a obranářstvím. V této galerii můžeme zjistit, jakými parametry vyměřoval Jiří Kratochvil vlastní literární trajektorie.
Nejsou to intimity od plotny či zpod peřin, pikantní líčení řízené ztráty imaginárního panictví končí krádeží faktické knihy, a hleďme, právě Směšných lásek. Poměr trapnosti a velikosti v životě i tvorbě je možná klíčem k tomuto „blešáku“, jenž zdá se být titěrný, přetékající maličkostmi, všehochutí marginalit, ve skutečnosti jsou to ale poodhalené základy spisovatelského naturelu Jiřího Kratochvila, poskládané z balvanů literárního kánonu (jeho osobního, ale do jisté míry obecně respektovaného).
Moravský zvěstovalel české literární postmoderny, jehož Medvědí román vyšel v samizdatu, a pak v roce 1991, zde vyslovuje působivé informace: „Například jsem se naučil psát oběma rukama, píšu pravou a tu levou zatím protřepávám, … a pak ruce prohodím a protřepávám zas pravou.“
Jak vidno, centrem všeho je potřeba psaní, nutkavá až neovladatelná. V té souvislosti se vybaví jeden dávný citát: V červnu roku 1988 napsal Jiřímu Kratochvilovi v dopise Sergej Machonin mimo jiné: „Zanechte natřásání a elokvence, bude to k prospěchu věci. Talent máte jako hrom, ale už byste si měl na něj pořídit opratě.“ Slova stará čtvrt století jsou i v poměru k Blešímu trhu Jiřího Kratochvila stále platná.
