Seznamte se s Uminou verzí Emila Hakla
Emil Hakl je jedním z nejvýraznějších jmen české literární scény. Je dvojnásobným držitelem Magnesie Litery za nejlepší prózu a podle jeho knihy O rodičích a dětech vznikl stejnojmenný film. Čerstvou novinkou je román Umina verze vydaný v nakladatelství Argo.
I když jeho texty mají osobitou a jen těžko zaměnitelnou poetiku, zvlášť v posledních letech nabízejí i nová témata. V románu nazvaném Skutečná událost se Emil Hakl zaměřil na neduhy současné společnosti a vrátil se i k německé teroristické skupině RAF. Ve svém nejnovějším počinu stvořil umělou ženu. Knihu doprovázejí fotografie Zuzany Lazarové.
Všechno to začíná u popelnic v jednom pražském domě František šel jenom vynést odpadky a zabouchl si klíče. Na sousedy se dozvonit nelze, a tak se vydal na cestu: „Šel po Praze, kde má pár kamarádů, u kterých by byla šance, že by mu uvařili kávu a nechali ho zavolat si zámečníky. A jak to v románech bývá, většinou tihle lidé doma nejsou,“ popisuje Emil Hakl poněkud skromnější potenciální verzi svého románu. Že se z drobné epizodky nakonec vyklubal téměř 250stránkový román, se podle něj stalo tak nějak samovolně: „Začalo to tím, že mne zaujala situace, kdy si člověk zabouchne dveře, je bez klíčů, a co všechno z toho, když není vhodná konstelace, může povstat. Nesnažil jsem se to příliš dramatizovat, ale když takhle ztratíte možnost se dovolat, tak to může být problém i na několik dní.“
„Jmenujete se nicméně ňák?“ trváš, nevěda čeho se chytit. „Jsem Uma Druhá.“ „Proč Druhá?“ „Druhý prototyp. Uma – Umělá žena.“ „Kde je první prototyp?“ „Nevím. Jsem váš společník – nic víc.“ (ukázka z knihy Umina verze)
Při rozvíjení této základní linie díla, popisuje autor, sledoval také zprávy ze světa a zaujaly ho právě ty, zabývající se možností „výroby“ umělého člověka. A tak se zrodila i další postava jeho románu - Uma - umělá žena, se kterou hlavní hrdina záhy navázal upřímný vztah: „Je to jedno z logických témat, potřeba vyrobit umělého člověka na technologické úrovni doby, to nebyl jen Frankenstein nebo Golem, ale už předtím Věstonická Venuše, to je zkrátka odvěká potřeba.
Já jsem chtěl napsat knihu o vztahu dvou lidí, o lásce, ale psát o dvou živých lidech mi připadalo nedostatečná variace na tisíce podobných.“ Ve výsledku má ale popisovaný vztah s tím lidským hodně společného. Haklova hrdinka totiž není nějaká necitelná robotka: „Však vypravěč sám to dlouho neví, že Uma je umělá žena. Ona je sice zpočátku taková pomalejší, ale pak se začne učit a záhy ho mentálně překonává.“ S postupem času navíc Uma natolik nabírá na autenticitě, že třetí část knihy je vyprávěna z jejího pohledu: „Od začátku jsem měl potřebu, dát tomu nějaký tvar, který by podporoval napětí, proto změny osob vypravěčů.“
Prostor pro fantazírování o umělé krasavici, má čtenář jen do určité míryKnihu totiž doprovázejí fotografie Zuzany Lazarové, která zvolila konkrétní dívku. Na černobílých fotografiích ji doplňuje přímo autor, i když ne nijak explicitně a už vůbec ne narcistně. I to ale trochu podporuje pocit, který se u jeho knih čtenáři často vkrádá, že má totiž hlavní hrdina hodně z něj samotného.
