Místo narození: Růženec. Osada, která přestala existovat před sedmdesáti lety
Růženec. Poetické jméno pro malou osadu na hřebeni Rychlebských hor. Ne však, pokud je to vaše rodné místo. Alespoň tak to cítí Alžběta Blahutová z Bílé Vody, která se zde v březnu 1940 narodila. Přiznává, že život na Růženci byl těžký, i přesto je toto místo stále v jejím srdci.
Podíváme-li se do historie osady Růženec, její počátky sahají až někam do 17. století. Tehdy zde při staré obchodní stezce z rakouského Slezska do Kladska vzniká zájezdní hostinec, který se staral o pohodlí formanů, kteří tudy cestovali.
Poskytoval přípřež a přístřeší při špatném počasí, o které zde nebyla nouze. Kromě formanů tudy chodili i poutníci.
Hostinec U růžového věnce
Kolem hospody vyrostlo devět usedlostí. Ty pak podle toho dostaly jméno Růženec. Možná ovšem i podle toho, že byly jako korálky navlečeny kolem středu obce.
Když po roce 1742 přišla Marie Terezie o Slezsko po prohrané prusko-rakouské válce, stala se z Růžence jedna z nejodlehlejších osad rakouského Slezska. Na to navazovala také místní legenda, že na nedalekém Vysokém Kameni, skalisku nad údolím Bílé Vody, postál sám císař Josef II. a povzdechl si: „Zahrádku mi vzali a plot mi nechali.“
Dalším významným člověkem, který se měl v krčmě na Růženci zastavit, byl básník Johann Wolfgang Goethe, ale kromě něj sem docházela spousta lidí na pravidelná procesí. Na počátku 19. století byla v osadě postavena kaplička svatého Antonína Paduánského a právě k ní docházeli na pouť lidé z širokého okolí.
Z jednoho z domů na Růženci byla později zřízena fořtovna. Je to jediný dům, který zde na hřebeni zůstal stát doposud. Po vzniku Československa byla u fořtovny vybudována služebna finanční stráže. Dva financové sem docházeli do služby na hraniční přechod mezi Růžencem a Schönau (dnes Orlowiec).
Finanční stráž odsud vyhnal henleinovský puč a následné obsazení Sudet Německem. Z pohraniční osady se stala vesnička ve vnitrozemí. Děti z Růžence dokonce chodily do Schönau do školy, lidé pak do dnešního Zlotého Stoku na nákupy. Konec války však znamenal zánik osady. V roce 1946 byla většina místních obyvatel odsunuta. Rodiny Neugebauerů, Herzigů, Schwabů, Sauerů zmizely a brzy byly zbořeny i jejich domy. Jako jediná zde zůstala rodina Fischerů, včetně mladé Alžběty.
Na Růženec přišel ve 20. letech nejprve její otec, který se sem přiženil z Uhelné. Po smrti jeho první manželky zůstal s dcerou sám, ale záhy se opět oženil s ženou původem z Vápenné. Měli spolu ještě další tři děti. Nejmladší byla právě Alžběta – poslední rodačka z Růžence.
Přes své mládí si poměry v obci dodnes pamatuje. Bydleli zde zejména starší lidé, mladí již tehdy odcházeli za prací do údolí. Na Růženci nebyla ani elektřina, pošta sem chodila jednou týdně. Nejbližší obchod byl v Bílé Vodě, Złotem Stoku a Łandeku. Do školy chodily děti sedm kilometrů pěšky.
Kromě hostince zde všichni měli malé hospodářství. Pan Fischer si navíc přivydělával jako vyučený nožíř výrobou střenek z paroží, broušením nožů a nůžek a také výrobou mysliveckých knoflíků z parohoviny.
Co sluníčko ukázalo, to měsíček dal
Rodina Fischerů zde zůstala i po odsunu dalších obyvatel osady do Německa. Jejich život už ale zdaleka nebyl idylický. Otci rozkradli přistěhovalci vybavení dílny, zabavili mu dobytek i stroje. Aby se uživili, musela paní Fischerová na výpomoc do českých sedláckých rodin.
Vztahy s novými osídlenci nebyly vždy idylické. „Nejhorší byli noví financové. Na obchůzkách přes den si vyhlédli, co by šlo ukrást a v noci to odnesli. Říkalo se tu, co sluníčko ukázalo, to měsíček dal,“ vzpomíná Alžběta Blahutová.
V roce 1949 se nakonec z Růžence stěhovali i oni. „Bylo mi devět a potřebovala jsem chodit do školy. Tak jsme se přestěhovali na hájovnu v dnešní oboře Jedlovec,“ vzpomíná. Její otec brzy po přestěhování zemřel. Ona už nezažila bourání rodného domu ani kapličky, které se komunisté báli jako místa, kam by mohla opět chodit procesí.
Růženec zůstal jen vzpomínkou, která je ovšem stále živá. Stačilo vyrazit na místo, kde do daleka svítí bílá fořtovna, kde křoví a mlází ukrývá zbytky starých domů. „Vidím to, jako by to bylo včera,“ ozve se záhy po příjezdu. Na rodné místo se zkrátka zapomenout nedá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
