Pracovat v Česku se vyplatí, tvrdí celá řada Poláků žijících poblíž státní hranice

Bez nich by se Charitě jen stěží podařilo mít zdravotnický personál kompletní.

Karina Kloc právě začíná dvanácti hodinová služba. Míří k imobilnímu penzistovi, který potřebuje převázat ruku.

Polka pracuje pro Charitu Javorník už třináctým rokem. Dříve působila v polské nemocnici i v Německu u seniorů. A i když tam vydělávala hodně slušné peníze, rozhodla se vrátit domů.

A své zkušenosti nakonec zúročila tady - v domově pokojného stáří ve Vidnavě: „Tady byla na začátku vrchní z Polska. A ona nám tu práci tady nabídla. Říkala, že tady chybí sestřičky.“

Dojíždění do práce se polské sestře vyplatí. V Česku si měsíčně vydělá až o dva tisíce korun víc než doma. Polské sestře ale o plat ani tolik nejde: „Jak se bavím s kamarádkami, tak tady sestra dělá to, co má. V Polsku dělají sestřičky všechno.“

Karina Kloc není zdaleka jedinou Polkou, která v charitě pracuje. Organizace zaměstnává dvanáct zdravotních sester. A jen čtyři z nich jsou z místní, počítá vrchní sestra Jana Zapletalová: „Při přijímání polské sestřičky musíme dodat více dokumentů. Ale vyplatí se to. Bez nich bychom byli ztracení.“

Sehnat do týmu Češky je prý velmi těžké. Často je odrazují vysoké nároky na vzdělání a taky peníze: „Zájemci o toto dlouhodobé vzdělávání nejsou, za tyto peníze,“ říká Jana Zapletalová.

Zatímco si Karina Kloc připravuje v sesterně léky, přichází další Polka. Také Dorota Trojanowska působí v charitě přes deset let. Na rozdíl od Kariny ošetřuje důchodce v terénu. Práci by ale ani ona neměnila: „Už jsem si tu zvykla. Mám tu svoje pacienty, kteří na mě čekají, kteří si mě váží. Jednoduše bych tu chtěla zůstat až do důchodu.“

S dorozumíváním nemají Polky problém. Ani jejich české kolegyně a klienti. V příhraničí totiž prakticky žádná jazyková bariéra neexistuje.