Ivana Šuláková: Lelci, slunce a vánice

Březen, za kamna vlezem. Duben, ještě tam budem. Na tuto starou pranostiku z dob našich prababiček jsme v posledních letech tak trochu pozapomněli. Já taky. Nějak jsem si zvykla na to, že už mám v aprílovém čase uklizené zimní boty i kabáty a chytám první bronz i lelky na rozkvetlé zahrádce. Letos jsem je taky chytala. Bylo to před asi čtyřmi týdny, náramně jsem si to užívala a už přemýšlela o létě u moře.

Jenomže protože jsem vůči prognózám meteorologů dlouhodobě skeptická a raději spoléhám na signály mého kdysi zraněného ramene, ranní bohatá sněhová nadílka mě tuto středu opravdu překvapila. Vůbec jsem neměla šanci dostat se suchou nohou k místu, kde ještě večer byla tráva, a kam moje sedmnáctiletá fenka Viki chodí vykonávat své venčící rituály. Nezbylo, než popadnout hrablo na sníh a v pět ráno vyrábět pěšinku. Copak můžu po mé psí stařence chtít, aby v tak pokročilém věku měnila své návyky?

Že to ale nebude jen o odklízení sněhu z chodníků, jsem pochopila, když jsem u sousedů viděla napůl zlomenou smuteční vrbu, která ohnula i plot. Chtě nechtě jsem vyrazila zkontrolovat i zahradu. Okolojdoucím jsem tak nabídla pohled na rozcuchanou ženskou v županu, která v gumových zahradních nazouvácích chodila od stromu ke stromu a třásla s nimi, jak jen to šlo. Možná si mysleli, že jsem si je v pomatení smyslů spletla s pohádkovým oslíkem, co se z něj sypou zlaťáky, ale pěstitelé dobře vědí, že jsem jen zachraňovala.

Já zachránila, co se dalo, jiní lomili nad škodami rukama a města a obce ještě stále sčítají škody, které jim mokrý sníh a silný vítr na zeleni napáchal. Na Bruntálsku budou zřejmě nejvyšší, tam si sněhová vánice svůj jarní výlet protáhla na dva dny. Ale co naplat, taková je prostě příroda – nevyzpytatelná! Pokud se tedy opět chystáte uklidit do skříní zimní kabáty, ještě chvíli počkejte. A možná byste si hned vedle nich mohli uložit i plavky. Třeba se vám budou taky brzy hodit.