Zuby z jeskyní. Nové otázky z dějin rodu Homo
Komu patří osm zubů z izraelské jeskyně Kesem? Žil opravdu v Děnisově jeskyni na Sibiři dosud neznámý druh člověka?
Koncem roku 2010 zveřejnili izraelští archeologové studii, podle které by mohlo osm zubů, vykopaných roku 2006 v Izraeli, patřit anatomicky moderním lidem. Pokud by to byla pravda, šlo by o nejstarší objevené ostatky moderního člověka vůbec. Ve stejné době jiní vědci zveřejnili výsledky testů DNA na pozůstatcích dívky, která kdysi žila v Děnisově jeskyni na Sibiři. Tyto testy údajně prokázaly, že tamní lidé měli cosi společného s dnešními obyvateli jihovýchodní Asie – Melanésany.
Začneme na Blízkém východě. Osm lidských zubů vykopali izraelští archeologové v jeskyni Kesem (Qesem Cave) nedaleko Roš ha-Ajinu ve středním Izraeli. Výsledky expertiz uveřejnili v prosinci 2010 v časopise American Journal of Physical Anthropology. Zuby se podle nich vyznačovaly některými starobylými, ale zároveň i moderními znaky. Dokonce by se prý mohlo jednat o zuby anatomicky moderních lidí. Jenže – některé z nich jsou staré možná až 400 tisíc let. A to by bylo přímo rekordní stáří, protože nejstarší dosud známé pozůstatky moderního člověka, objevené v Etiopii, nejsou starší, než nějakých 160 tisíc let.
O vyjádření jsme požádali antropologa a primatologa Václava Vančatu z Katedry biologie a environmentálních studií Pedagogické fakulty pražské Univerzity Karlovy.
Co by podle vás případné potvrzení objevu izraelských vědců znamenalo pro historii lidského rodu?
„Neznamenalo by to nic, protože ty zuby pocházejí z období, kdy se začali formovat jak neandrtálci, tak anatomicky moderní lidé. V zásadě můžeme jen těžko vyvrátit, že ty zuby nemohly mít znaky jedné nebo druhé skupiny. Autoři článku píší, že zuby mohly patřit starobylé formě člověka, takzvanému Homo heidelbergensis, nebo i modernějším formám – archaickému Homo sapiens, což byli jacísi předkové neandrtálců, nazývaní dříve preneandtrálci, eventuálně i modernímu člověku. Je těžké to rozhodnout. Zásadní problém je, že se vychází pouze z morfologie zubů, což je dost sporné. Navíc je těch zubů málo a pochází ze dvou různých období. Jedno je starší než 300 tisíc let a druhé mladší. Laik si neuvědomí, co to znamená, ale geolog ví, že do té doby spadá předposlední, risské zalednění. Ty dvě skupiny žily ve zcela rozdílných podmínkách. Ta doba ledová byla těžká, její začátek byl velice tvrdý. A před ní byl interglaciál, čili bylo teplo. Navíc je možné, že mezi těmi dvěma skupinami zubů byl rozdíl řádově 100 až 150 tisíc let. A to je velmi mnoho.“
Podle Václava Vančaty proto není úplně korektní posuzovat všech osm zubů z jeskyně Kesem jako jeden celek. Nejmladší a nejstarší z nich dělí opravdu velký časový úsek.
Podle čeho určili izraelští archeologové stáří nalezených zubů? Jak je datovali?
„Použiji slangové slovo – blbě. Oni měli použít nějakou metodu typu termoluminiscence nebo elektronové spinové rezonance, ale místo toho zřejmě vycházeli z biostratigrafie, což je v jeskyních dost velký problém, protože tam dochází k různým sesuvům, takže to datování je podle mě velmi nespolehlivé. Což autoři nijak nezakrývají. Takže já si myslím, že z tohoto hlediska ten nález není dobře vytěžitelný.“
Co přesně je biostratigrafie?
„Mohou tam být třeba pozůstatky hlemýžďů nebo bezobratlých, malí obratlovci, pak velcí obratlovci. Každá z těch skupin se tam dostává trošku jiným způsobem, a to může být problém. Faktem je, že třeba datování jeskyně Kůlna nebo i dalších našich významných nalezišť je právě z tohoto důvodu problematické. Nejhorší je to u Mladečských jeskyní, které už byly několikrát datovány, dokonce absolutně, a to datování se pohybuje v toleranci plus minus dva tisíce let. A to je z hlediska interpretačního docela problém, protože to přechází od první až do druhé fáze osidlování Evropy. V současné době jsme zpátky u té první, takže v případě mladečských nálezů už zase jde o jedny z nejstarších nálezů moderního člověka v Evropě. To datování v jeskyních je vždycky problém.“
Vraťme se zpátky na Blízký východ. Jakou roli sehrálo území dnešního Izraele a Palestiny v dávné historii člověka? Jde přeci jen o jakési pomyslné rozcestí mezi Afrikou, Evropou a Asií...
„Původně jsme si mysleli, že to bylo jakési kontaktní území, ale například výzkumy genetiky neandrtálců, které prováděl švédský biolog Svante Pääbo, ukazují, že severoafrické a evropské populace neandrtálců mohly mít jakousi výměnu genů. Palestina se dnes začíná ocitat v dost nejasné roli, což nic neznamená. Mohla tam být migrační dráha, mohly tam žít různé skupiny. Další otázka je ekologická. Například Mount Carmel je normální subtropická hora velmi blízko moře, čili klima tam muselo být stabilní i v té nejhorší době ledové; to se nedá porovnávat s neandrtálci v Evropě. Oblast Palestiny tedy už začínáme brát spíše jako oblast jakýchsi nahodilých kontaktů – oblast jižního výskytu neandrtálců a severního výskytu anatomicky moderního člověka.“
A jak staré jsou nejstarší potvrzené nálezy anatomicky moderních lidí z izraelsko-palestinského regionu? Pokud tedy pomineme dost problematicky datované zuby z jeskyně Kesem?
„Z Izraele jsou to například nálezy z jeskyně Skhul (na svazích Mount Carmelu jižně od Haify – pozn. Planetárium), staré okolo 100 tisíc let. V té době už Homo sapiens existoval; nebo přímo Homo sapiens sapiens, čili anatomicky moderní člověk. Podle některých autorů se zdá, že už se v té době dokonce vyskytly některé pokusy migrovat do jihovýchodní Asie, i když taxonomie těch nálezů je velmi nejasná. Nejstarší dokumentované osídlení té oblasti anatomicky moderním člověkem, když vynecháme některé nové čínské nálezy, je z Papui-Nové Guineji – asi 60 tisíc let. Mnozí ale tvrdí, že je to přehnané, že to osídlení je mladší. Otázka migrace moderních lidí do Asie je velmi složitá a zatím na ní chybí jasná odpověď. Genetici říkají, že k ní došlo poměrně brzy – podle některých genetických migračních map to mohlo být někdy před výbuchem supervulkánu Toba, čili před 75 tisíci lety. Ale zatím v tom není jasno. Dokladů je velmi málo a třeba u těch z Číny je problém v tom, že jde často o takové vrstvy, které nelze úplně přesně datovat – například sprašové. Ty nálezy jsou velmi dobře doložené, ale není možné datovat je absolutně, jako třeba podle tufu, což by pro tu dobu před 250 – 300 tisíci lety bylo optimální. Nejsou tam totiž vulkány.“
Když už hovoříme o putování anatomicky moderních lidí do jihovýchodní Asie, měli bychom se zmínit ještě o jednom nálezu, o kterém psali koncem ledna němečtí badatelé v časopise Science. Nejde o nález z čínských spraší, větrem navátých usazených hornin, a zřejmě ani ze sopečných tufů. K objevu došlo pod malým skalním převisem na lokalitě Džebel Faja ve Spojených arabských emirátech.
Kamenné nástroje, které se tam našly, datovali odborníci s pomocí nejmodernějších metod do doby před 125 tisíci lety. Podle nich jde o nástroje anatomicky moderního člověka, a tedy o důkaz, že tito lidé odešli z Afriky do Asie dřív, než se dosud předpokládalo. Někteří odborníci nicméně namítají, že jde pouze o nástroje. Není možné tvrdit s jistotou, jací lidé je vyrobili.
Nad asijskou migrací moderních lidí navíc visí memento už zmíněné exploze supervulkánu Toba, po níž zbylo obrovské vulkanické jezero na indonéské Sumatře. K výbuchu tohoto supervulkánu došlo někdy před 70 až 75 tisíci lety. Následky musely být strašlivé. Velká část Asie byla zničena nebo zpustošena, klima na Zemi se prudce ochladilo a došlo k velkému vymírání. I mezi lidmi. Odborníci se proto většinou domnívají, že anatomicky moderní lidé přišli do jihovýchodní Asie až později.
Dost možná přes Sibiř.
Před rokem jsme vás v Planetáriu informovali o objevu lidského zubu a jediné malé kůstky v Děnisově jeskyni v ruské části pohoří Altaj. Ostatky jsou staré 30 tisíc let; možná i o pár tisíc let starší. Podle genetiků patřily mladé dívce. Není ale příliš jisté, k jakému lidskému druhu tyto ostatky přiřadit.
Koncem loňského roku přišli genetici s dalším zjištěním. DNA, získaná z lidských ostatků z Děnisovy jeskyně, se skoro ze tří procent shoduje s DNA dnešních obyvatel Melanésie – tedy Nové Guineje, Nové Kaledonie, Šalamounových ostrovů nebo Fidži.
„Lidé z Děnisovy jeskyně mohli být potomky jiných, starobylejších forem člověka,“ říká antropolog Václav Vančata. „Také se uvažuje o tom, že to byl archaický Homo sapiens. Mohlo tedy jít o přímé předchůdce neandrtálců, kteří migrovali dříve, než se začali neandrtálci formovat. Genetické závěry vůbec nejsou v rozporu s tím, co tvrdí antropologové. Není to žádná senzace, ta diskuze probíhá už dlouho. Já se nezabývám Čínou, takže jsem to nesledoval tak podrobně, ale nedávno vyšel v Yearbook of Physical Anthropology rozsáhlý přehled, podle kterého se uvažuje o tom, že se v jihovýchodní Asii mohly vyskytovat i jiné formy člověka, než se dosud předpokládalo. Což se mohlo týkat i Děnisovy jeskyně.“
A co se týká té Melanésie?
„To je velmi zajímavé. Migrace byla komplikovaná, šla různými proudy, a musíme předpokládat, že populace Melanésanů jsou velmi starobylé. Zda jsou starší než výbuch supervulkánu můžeme jen spekulovat. Nicméně pravděpodobnost, že tam ta genetická shoda bude, je docela dobře možná. V tom případě by ovšem ta populace z Děnisovy jeskyně pravděpodobně náležela už k nějakým starobylým formám anatomicky moderního člověka, což by nakonec odpovídalo i stáří, které je ovšem velmi nejisté. Pokud se nejedná o takové perly, jako jsou třeba naše Mladečské jeskyně, kde pracují obrovské týmy s velkým finančním zázemím, tak v těch jeskyních nebude datování nikdy úplně přesné. Chce to velké peníze, aby se datovaly jednotlivé vrstvy přesnými metodami.“
O lidech z Děnisovy jeskyně se dokonce někdy uvádí, že mohlo jít o docela nový lidský druh. Odborníci se ho však zatím zdráhají popsat a pojmenovat. Proč?
„S těmi novými druhy je to problém. Každý paleontolog mi říká – vy, paleoantropologové, to určujete do druhů; to se my, paleontologové, ani neodvažujeme. Pro nás je hlavní rod. Já jim říkám – to je těžké, my ty druhy potřebujeme. A tenhle aspekt bych zdůraznil. V případě Děnisovy jeskyně není myslím otázka druhu důležitá. Po mém soudu se jedná o jakousi prvotní migraci, která díky tomu, že se to zpracovává na bázi mitochondriální DNA, neznamená nic jiného, než oddělení populací. Migrace je naprosto nejpřirozenější způsob oddělení. Pokud se ta migrace objevuje před 200 tisíci lety, tak ta populace prostě mitochondriální DNA nevyměňuje, takže nemůžeme říci, jestli se jedná o jiný druh nebo ne. My per analogiam předpokládáme, že když to bylo takhle oddělené, že by to snad nový druh být mohl. Ale když si vezmeme orangutany, kteří se možná už půl druhého milionu let vyvíjejí paralelně na dvou ostrovech a normálně se rozmnožují, tak toto tvrzení jaksi není úplně korektní.“
K čemu by muselo dojít, aby byly nálezy z Děnisovy jeskyně skutečně připsány novému lidskému druhu?
„Popsání nového druhu je podmíněno nalezením takových znaků na reprezentativní stránce skeletu, které nám umožňují popsat nový druh, což je dáno jasnými taxonomickými pravidly. Pak samozřejmě dochází k revizím. Laik, který nedělá paleoantropologii, si neuvědomuje jednu věc: existují tendence lumping and splitting, spojování a rozdělování. Ve vědě, která se zabývá taxonomií, k tomu cyklicky dochází. Zpravidla jednou za dvacet až třicet let dochází k tzv. velkým revizím, kdy se například z deseti popsaných druhů člověka stanou dva. To jsou odborné diskuze, které jsou bohužel laikům prezentovány jako něco zásadního, přestože o nic nejde. Máme totiž jenom kosti, a z nich nepoznáme, jestli se ti lidé reprodukovali nebo ne.“
Ostatků z Děnisovy jeskyně je žalostně málo a tak se popsání nového druhu asi jen tak nedočkáme. Nezbývá, než se smířit se skutečností, že před nějakými třiceti, možná čtyřiceti tisíci lety obývaly naši planetu „pouhé“ čtyři druhy člověka. To ale rozhodně není málo. Kdo by se ještě před pár lety něco podobného odvážil tvrdit?
„To je pravda. Vypadá to, že v Asii tou dobou ještě přežíval Homo erectus. Některé jeho nálezy jsou staré asi 50 tisíc let, ale tam je to datování nejasné. Pak to byl Homo floresiensis, který je už dnes odborníky považováno za jasně odlišný druh. V Evropě žili neandrtálci a pak byl také anatomicky moderní člověk. Takže skutečně čtyři druhy.“
Příště se vydáme za evropskými neandrtálci, abychom posoudili jejich stravovací návyky, případně i kuchařské dovednosti. Povídat si o nich budeme opět s antropologem a primatologem Václavem Vančatou z Katedry biologie a environmentálních studií Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Vysíláno v Planetáriu č. 6/2011, 5. - 11. února.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:40).
Související články:
Pochází moderní člověk z Izraele?
Vánoční dárek pro antropology
Nový australopiték a prst z Altaje
O pokračujícím útlaku barmské junty a novém pračlověku
