Jak se dělá mumie - návod pro zvídavé
Přesný technologický postup starověkých balzamovačů neznali donedávna ani egyptologové. Dnes už jsou přece jen o něco chytřejší.
Když se řekne „starověký Egypt“, na mysli vám nejspíš vytanou pyramidy, hieroglyfy, faraoni – a také mumie. Každý z nás už nějakou egyptskou mumii viděl, na obrázku a možná i na výstavě. Ostatně jsme si docela nedávno v Planetáriu říkali, že pravé egyptské mumie máme i u nás, v České republice.
K objevu, který přinesl zásadní informace o průběhu mumifikace ve starověkém Egyptě došlo nedávno na české koncesi v Abúsíru. Tím objevem byl sklad starověkých balzamovačů. Hovoří Renata Landgráfová z Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze.
Co se o průběhu mumifikace Egyptě vědělo donedávna?
„To, co jsme znali před tím, než jsme náš objev učinili a před tím, než se podařilo prozkoumat, přečíst a analyzovat všechny texty, které v tom depozitu byly, se zakládalo na dvou hlavních typech pramenů. Jeden z nich byly mumie samotné. Antropologové je zkoumali a na základě svého výzkumu dokázali určit, přibližně jakou metodou byla ta mumie balzamována. Jestli byla zbavena vnitřních orgánů a jakým způsobem, jestli ležela v nějakém vysoušecím materiálu – Egypťané používali natron, což je druh přírodní soli – a tak dál. Druhý typ pramenů byly prameny písemné, ale ty jsou pro egyptologa poněkud frustrující, a to z toho důvodu, že mumifikace jako taková bylo řemeslo. Bylo to něco, co se dědilo z otce na syna a co pro toho balzamovače bylo samozřejmostí. To on uměl, to si nemusel zapisovat. To, co se zapisovalo v knížkách balzamovacích rituálů, byly doprovodné obřady. Na kterého boha se obrátím, když zavinuji prostředníček na pravé ruce, co budu bohu říkat, když vkládám mezi obinadla amulety. Ty texty obsahují nesmírně dlouhé formule, modlitby, ale konkrétních údajů o tom co kam dám a co kdy použiji tam moc není.“
Pokoušel se někdo poznatky o práci starověkých balzamovačů vyzkoušet v praxi? Vyrábí se experimentálně novodobé mumie? Jsou badatelé, kteří už to zkoušeli, třeba i na lidech? Na zvířatech jsou asi podobné experimenty přece jen častější...
„První a nejznámější experiment na člověku proběhl někdy v 50. nebo 60. letech minulého století. Jeho výsledkem byla, aspoň podle článků, které v odborné literatuře vyšly, poměrně dobrá mumie. Se zvířaty je možné si trošičku víc vyhrát, protože přece jenom – když máte pod rukou člověka, který se dobrovolně nechal mumifikovat, tak nechcete, abyste tomu jeho tělu nějak výrazně ublížil. Zvířata se pro tyhle experimenty nakupovala sice živá, ale u řezníka. Tam si říkáte: dobře, tak když se mi to povede, umožním třeba tomu zvířeti blažený život na egyptském onom světě, a když se mi to nepovede... Má skončit v žaludku nebo jako nepovedený mumifikační experiment?“
Experimenty se zvířaty prováděla v nedávné době egyptoložka Salima Ikram na Americké univerzitě v Káhiře, kde se snažila mumifikovat několik králíků...
„Svoje metody sestavila na základě zkoumání skutečných zvířecích mumií a každého z těch králíků mumifikovala jiným způsobem, tak jak ty mumie našla. V jedné mumii našla vnitřní orgány – to zvíře bylo mumifikováno tak, že jeho vnitřní orgány nebyly před napouštěním pryskyřicemi a před vysoušením vyňaty. Takže to zkusila a nechala tam vnitřní orgány. Králíka naložila do natronu. Jak to dopadlo se vlastně ani pořádně neví. Její záznamy z experimentu zní tak, že když se druhý den vrátili, králíka nenašli. Když se ptali, kde je jejich experiment, uklízečka jim řekla, že králík přes noc explodoval, takže ráno zbytek uklidnila a všechno vynesla a vytřela. U dalších králíků potom už vnitřnosti vyndala, takže tam už k žádným nedopatřením nedošlo a ona mohla sledovat průběh mumifikace.“
A jak se podařila?
„Hůře dopadl králík, který byl naložen přímo do natronu a byl do něj naložen jen jednou. Ten králík byl napaden nějakými parazity a příšerně zapáchal. Takže ho napřed odstranili na střechu laboratoře a potom ho vyhodili, protože i na té střeše zapáchal tak, že se to nedalo vydržet. Nejlépe dopadl poslední králík, kterého mumifikovali tak, že dovnitř jeho těla dali pytlíčky z lehké látky naplněné natronem. Tím samým králíka obložili. Ten natron je trošku žíravý, takže když ho dáte přímo na kůži, tak on jí kus vyžere. Když byla mezi kůží a natronem látka, tak natron nic nevyžral a bylo možné ho vyměnit. Když byl do té břišní dutiny nasypán ve svém přirozeném stavu, nasákl se tělními tekutinami a strašně špatně se potom vyndával ven. Jak psala Salima Ikram, byla to práce nejen zdlouhavá, ale i odporná. V těch pytlíčcích to šlo jednoduše, takže ten natron vyměnili asi dvakrát. No, a tenhle králík žije svůj život jako egyptská mumie i dnes, nějakých 5 - 6 let po té mumifikaci.“
Jak přispěl k odhalování tajemství balzamovačů nález jejich skladu v jedné abúsírské hrobce?
„Český egyptologický ústav začal na počátku tohoto tisíciletí pracovat v hrobce Menechibnekona za Sajsko-perské doby, která se nachází v Abúsíru na šachtovém pohřebišti Pozdní doby, víceméně pod pyramidami 5. dynastie. Na tomhle pohřebišti byly pohřbíváni vysocí úředníci své doby – kněží, vojenští úředníci. Menechibnekon byl mimo jiné generál a admirál a měl velikou nádherně zdobenou šachtovou hrobku. Asi nejvýznamnější nález z této hrobky je právě depozit balzamovačů. Tyhle depozity se k hrobkám přidávaly nejméně od Nové říše, ale pravděpodobně i mnohem dříve. Musely existovat z toho důvodu, že všechno, co se dotklo mumie, bylo nějakým způsobem posvátné. To se nesmělo zničit. Tak se to ukládalo do hrobky k tomu zemřelému. V případě menších pohřbů mnohdy stačila nějaká skříňka, někdy se depozit balzamovačů našel v separátní rakvi.“
Menechibnekon byl asi nesmírně významný hodnostář, že na zbytky ze své mumifikace potřeboval celou jednu velkou skladištní komoru?
„Byla to komora o třech ramenech a jedné hlavní chodbě, do níž vedla vedlejší šachta těsně vedle jeho hrobky. Objevili jsme tam přes 300 velkých amfor, v nichž byly uloženy právě zbytky z mumifikace, piliny, sláma, pravděpodobně tam původně byly i různé oleje, které byly používané při mumifikaci. Ty se samozřejmě nedochovaly. Ale jejich zbytky bude možné zjistit po analýze. V každém případě analýza textů, které byly na těch nádobách, je víceméně dokončena. Právě to bylo nesmírně zajímavé. V mnoha depozitech se už nalezly nádoby a zbytky po mumifikaci. Ale ty nádoby většinou nebyly popsané.“
Co jste se dočetli?
„U Menechibnekona je to tak, že nejenže ty nádoby obsahují mnohem větší množství textů, než jsme kdy našli, ale součástí těch textů je i přesné určení dne mumifikačního procesu. Ten trval 70 dní. No a my máme dny 1 - 60, další pak už doloženy nemáme – přesné dny mumifikačního procesu, ve kterých mají být ty dané materiály použity. Popsáno bylo asi 10 procent nádob. My se domníváme, že to bylo proto, že vždycky byla popsaná jedna nádoba z celé skupiny, která byla určena pro ten daný den. Takže oni na základě toho nápisu přinesli do mumifikační dílny ty dané nádoby, které byly zrovna potřeba a všechno v nich použili a využili.“
Co se tedy v současné době ví o průběhu mumifikačního procesu? Jak pracovali starověcí balzamovači?
„Vysoušení mumie probíhalo v několika fázích. Máme doložené poměrně časté nápisy, které zmiňují červené plátno a pytlíky na natron k obložení a vyložení mumie. Červené plátno mohlo sloužit k tomu, že se jim přikryla mumie, aby se usnadnila práce s natronem; ten natron se mohl nasypat v sypkém stavu přes plátno. Proč bylo červené, toť otázka. V každém případě právě tohle mohla být jeho funkce, což by naznačovalo to, že se objevuje téměř vždycky právě v souvislosti s těmi pytlíky. První přebalování mumie muselo probíhat někdy kolem 34. dne. Následovalo zavinování mumie. To máme zase doloženo texty, které zmiňují celou řadu dní, a obinadla z látek džeba a menechet. Těmi byla mumie zavinuta. Zároveň máme doložené texty, které nám umožňují odhadnout, jakým způsobem se s tělem nakládalo ještě před tím zavinováním. Máme například texty, bohužel bez udání dne, které zmiňují nějaký pivní elixír, což byla pravděpodobně směs piva a dalších vonných a dezinfekčních látek, kterými se vymývala břišní dutina poté, co z ní byly vyňaty vnitřní orgány. Jinak by se s tou mumií pracovalo velmi nepříjemně. Což dokládá ještě jiný text, který bohužel také nemá žádné datum. Stojí v něm: Má být dáno na jeho tělo, aby tolik nesmrděl.“
To je vlastně staroegyptský odraz toho, co se při experimentech stalo Salimě Ikram...
„I hotové mumie dokážou zapáchat, což potvrdí každý, kdo byl v muzeu, kde se nacházejí mumie, aniž by měly nad sebou nějakou klimatizaci, jako máme dneska v Náprstkově muzeu. Tímhle způsobem tedy ta naše data dokládají ten mumifikační postup – kdy došlo k tomu ‚přenatronování‘, při kterém byl vyměněn natron na mumii, aby se snáz a lépe vysušila, kdy docházelo k zavinování. Potom v 60. dni máme doloženo oční barvivo a nějaké oleje a masti. To už byly ty konečné fáze, kdy se mumie měla stát tím hezkým člověkem, kterým byla za života, aby ji duše poznala, když se vracela po cestě podsvětím, a aby ten člověk mohl plnohodnotně nastoupit do života na onom světě.“
Balzamovači jim k tomu nachystali i jejich vlastní mumifikované orgány – žaludek, plíce, játra a ledviny. Mozku se ovšem zbavili...
„Ten rozpustili a vyhodili. Egypťané se totiž domnívali, že inteligence, stejně jako emoce, sídlí nikoliv v mozku, ale v srdci. Takže to, co muselo v těle zůstat, bylo srdce. Mozek buď vytahali tím pověstným háčkem, o kterém se dočteme v Hérodotovi, a nebo rozbitou nosní přepážkou do mozku nalili nějakou látku, která ho rozpustila a oni ho pak tou nosní přepážkou vylili ven. Tohle se mohlo dít i s běžnými vnitřnostmi. Při levnějších způsobech mumifikace se pomocí klystýru do břišní dutiny nalila nějaká látka, která je rozpustila, a pak se to tím řitním otvorem všechno dostalo ven. V dražším způsobu se řezem do břišní dutiny všechny vnitřnosti vyndaly a mumifikovaly se zvlášť. My dokonce o mumifikaci vnitřností máme v rámci těch našich textů doklady. Tam se hovoří o ‚červeném plátně dětí Horových‘. Ty děti Horovy – Hapi, Imset, Duametef a Kebehsenuf – byly božstva, která právě strážila vnitřnosti v tzv. kanopách. To byly nádoby, kam se mumifikované vnitřnosti ukládaly, zakryly se víky, která měla tvar hlav těchto božstev a uložily se k zemřelému do hrobky.“
Nejstarší doklady o mumifikaci pocházejí z egyptské Staré říše, ze 3. tisíciletí před Kristem. Jejím vrcholným obdobím bylo období Sajsko-perské – to je asi 6. století před Kristem. Pak začalo řemeslo balzamovačů pomalu upadat. Mumie se začaly zalévat pryskyřicí, která sice dezinfikuje a konzervuje, ale zároveň tvrdne jako kámen a také mumie naleptává. Nejvíc dochovaných mumií pochází z Řecko-římského období kolem přelomu letopočtu.
Z jaké doby pocházejí poslední známé egyptské mumie?
„Mumifikaci zakázali křesťané, protože to byl samozřejmě pohanský zvyk, který byl proti idejím křesťanství. I když – i koptští mniši se v Egyptě dávali mumifikovat a vysvětlovali to svým nadřízeným mimo Egypt tím, že jsou tímto způsobem připraveni na Poslední soud. Že až budou muset povstat, tak mají ta těla připravena celá a hotová. To už je období po Kristu. Doklady těchto textů bývají tak 3. - 4. století našeho letopočtu.“
Zlatý věk egyptských balzamovačů skončil před více než 1600 lety a my dnes jen s obtížemi sbíráme střípky informací o jejich neobvyklém umění. Vyprávěla nám o tom Renata Landgráfová z Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze.
Vysíláno v Planetáriu č. 43/2011, 22. - 28. října.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Příběhy našich mumií – 1. část
Příběhy našich mumií – 2. část
Zub královny Hatšepsut
Novinky o Tutanchamonovi
Jak našel Howard Carter hrobku krále Tutanchamona
