Daniel Raus: Snowden a jeho ruština

Pamatuju se na návštěvu Bílého domu na sklonku vlády George Bushe mladšího. Bylo to v době, kdy amerického prezidenta neměl nikdo rád, zvláště pak v Evropě a zbytku světa. Ani ve státech to ale neměl s přízní občanů růžové. S několika novináři jsme se tehdy – díky našim přátelům - dostali za hranice všedních dní. Přijal nás totiž ve své kanceláři jeden z mluvčích a vedl s námi docela otevřený rozhovor.

Zeptal jsem se ho, v čem vidí největší úspěch administrativy, ve které působí, když je to s ní tak nahnuté. A on odpověděl dvěma slovy: „No leaks“ – tedy žádné úniky informací. Vysvětloval, jak je to s bojem proti terorismu, že naprosto klíčové jsou informace, a ty že absolutně neprosakují ven, což považoval bezmála za nebeský zázrak. Vysvětloval ho nezvykle velkou oddaností celého týmu v Bílém domě vůči prezidentovi.

Nazítří jsem seděl u oběda vedle novináře, který pracoval pro list Chicago Tribune a měl velkou výsadu. Cestoval s prezidentem pověstným letadlem Air Force One. Dostal se jinými slovy relativně často do bezprostřední blízkosti dění. Aby řeč nestála, zeptal jsem se ho, proč je podle něj George Bush mezi novináři tak nepopulární, když se jinak jeví jako docela sympaťák. A on odpovídá zase těmi dvěma slovy: „No leaks“ – žádné úniky informací. A vysvětluje, že američtí novináři nic tolik nemilují, jako úniky informací, a že s Georgem Bushem jim to prostě neklape.

Po letech si tedy říkám, že popularita Edwarda Snowdena má svoji logiku. A čekám, jestli ji zase neposílí. Možná ale tuší, že různé země se k únikům informací staví různě. Že někde si to berou hodně osobně. Nebo prostě nemá chuť na lahodný čaj, který vypil před časem kdesi v londýnském sušibaru bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko. Jak se říká: proti gustu není dišputát. A to je věc, které by měl rozumět naprosto každý.