Jan Jandourek: Komunisté a kláštery

To, co následovalo, byla řada zničených lidských osudů, obrovské škody na kulturním dědictví, pohromy, které nebyly do dnešní doby napraveny a nikdy už napraveny nebudou.

Pečlivě připravené akci předcházely monstrprocesy proti řeholníkům. Byla vynucena přiznání za pomoci tvrdých výslechů, podávání drog a vydírání. Po celou dobu komunistického režimu až do samého konce byly mužské řehole postaveny mimo zákon. Omezena byla činnost ženských řádů, které mohly existovat pouze v charitativních službách a bez přijímání dorostu s výjimkou krátkého období Pražského jara 1968.

Na těchto událostech bylo nejhorší nejenom to, že se mohly stát, ale i to, že ani desítky let poté nebylo spravedlnosti učiněno zadost. Nejde tady o majetek, jde o to, že znovu ožívá tragikomická propaganda, která si nijak nezadá se svou předchůdkyní z dílny komunistického režimu, který se domníval, že posvátný je on.

Slyšíme opět fráze o duchovních, kteří pouze chtějí majetek, a o tom, jak by se měli chovat podle Ježíše. Zrodilo se najednou mnohem více kazatelů, než bychom v naší společnosti čekali. Mezi nimi i osoby, které stály v minulosti na straně pronásledovatelů a proti násilí neřekly ani slovo. Od skalních materialistů je to najednou samá chudoba a Bůh a zřeknutí se světa a duchovní hodnoty, až by se člověku zdálo, že snad žije někde na hoře Athos, a ne v sekulárním Česku.

Ze všeho toho temna můžeme získat aspoň dvoje nadějné ponaučení. První je, že proti lidskému přesvědčení a svědomí se násilný boj nedá dlouhodobě vyhrát. Bojovat proti pravdě je asi jako bojovat proti Archimedovu zákonu.

Druhé je, že pronásledovatelé mají potřebu dovolávat se těch samých hodnot, které potlačují. Berou to sice k cíli poněkud oklikou a nezdá se, že by – aspoň někteří – se k němu blížili. Částečný mezivýsledek to ale v jejich případě snad může být.

Zničit všechny ty životy a kláštery byl každopádně zločin. Ale dějiny nás učí, že tehdy, v roce 1950, nezaznělo poslední slovo.