Jana Šrámková: Kořeny horstev

30. duben 2015
Glosa

Odjakživa mě fascinovalo slovní spojení kořeny horstev ze starozákonní Jonášovy modlitby. Propojuje totiž něco tak netečného a solidního jako masu horniny s velmi organickou asociací kořenů. Jako by hory opravdu odněkud vyrůstaly, měly svůj počátek, kterého se drží a čerpají z něj sílu pro svoji impozantní mohutnost.

Kořeny horstev mi proběhly hlavou při první zprávě o sobotním zemětřesení v Nepálu. Euroasijská zemská deska se nasouvá na Indickou. Země pracuje, kořeny Himalájí se rozpínají. Tak přece. Otřesy prý způsobil pohyb v překvapivě malé hloubce pouhých dvou kilometrů. Dva kilometry nahoru dolů se opravdu v kontextu Himalájí nezdají být zrovna moc. Desky se v této úrovni posunuly přibližně o deset metrů.

Pro laika neuvěřitelná představa. Jak se propána můžou nedozírné hory scuknout o deset metrů? Jak se může otřást a přeskládat taková masa nepohnutelnosti? Co teď s celou naší symbolikou hor jako čehosi neotřesitelného, na čem se dá stavět? Na co se dá ještě v životě spolehnout, kde hledat pevnou půdu pod nohama, když se i kořeny horstev začínají probouzet k životu?

Zemětřesení lze ovšem vnímat buď jako nepatřičnou aktivitu, nebo naopak jako výraz svrchované netečnosti. Himalájím je totiž všechno úplně jedno. Nezajímají je mocenské zájmy okolních států, masivní nárůst turismu ani frenetický zájem hledačů životních alternativ. Je jim jedno, že se v Káthmándú právě konalo velké sympózium seismologů. Mohutné horstvo zkrátka ignoruje veškeré strategie a zájmy, včetně ceny života.

Nepohnutelnost hor tak možná nespočívá jen v jejich fantastické výšce a objemu, ale taky v jejich nezájmu. Nemáme žádnou moc je ovlivnit. Hory netrpí empatií. V tom je jejich děsuplná anorganičnost. Chvět se možná dovedou, zapraskat v kořenech, ale cítit už ne.

Na rozdíl od nich prý psi záchranáři nenesou dobře, pokud v sutinách dlouho nikoho nezachrání, ale pouze vyhledávají další a další mrtvá těla. Alespoň tak to v souvislosti se zemětřesením řekl zkušený psovod Jaroslav Sedlák. „Příliš mnoho mrtvol je frustruje,“ dodává, jako by nás to mělo překvapit. Nepřekvapuje?

Otázka opravdu stojí, zda jako jednotlivci i jako stát projevíme světu trochu živočišné empatie, jako ti vlčáci v reflexních vestách, nebo si zachováme anorganickou horskou distanci od okolního dění. Himaláje jsou daleko. A vysoko. Vory s uprchlíky až u moře. Ukrajina až za Východním Slovenskem a Romové bez rovného přístupu ke vzdělání naštěstí až ve vedlejším domě.

autor: Jana Šrámková
Spustit audio