Martin Fendrych: Dálnice

Cestou zpátky se stala na dálnici dosti běžná věc. Běžná, pokud nejste přímým svědkem. Odehrála se na úseku mezi Mnichovem a Regensburgem. Jel jsem tak 140 – 150, ne moc hustý provoz, najednou vidím, přede mnou se něco děje, prudký nenormální pohyb, jako by nějaké obří zvíře skákalo po dálnici. Brzdil jsem naplno, blikal. Přede mnou na to duplo asi šest sedm vozů. V levém pruhu auto na střeše.

Odstavil jsem vůz na kraj, běžel dopředu, tam další dva lidé. V levém pruhu totálně zdemolovaný auťák, ani značku nešlo poznat. Měl spláclý, zmuchlaný předek, čekal jsem mrtvé, ale zezadu se vysoukal chlap v tričku. Kolem spousta věcí, hlína, tašky, krabice, mobil. Lékárnička. Chlápek tak čtyřicet, modřina na hlavě, krvácející loket. Ptám se, jestli potřebuje pomoc. Byl mimo, ale chodil. Přiběhla lékařka, posadila ho na trávu. Ptal jsem se ho německy: „Jel jste sám? Není tam ještě někdo?“
Řekl, že sám.
Možná usnul, sjel do pangejtu, nad ním se zvedl třímetrový svah, ten auto roztočil a koulel zpět na dálnici. Leželo tam plno hlíny i drny. Někdo volal policii a sanitku. Pomoc řidič nechtěl. Nasedl jsem a projel opatrně kolem.

Za Plzní, kus před Prahou, zácpa. Nabouralo se tam pět aut. Zelená vlna vysílala, že „zdržení bude asi 10 minut. Pak to natáhli na 15 minut. Nakonec hodina a půl. Jezdili tam hasiči, sanitky, odtahovky.

Zvláštní, jak žijeme. Řítíme se dopředu, a dokud se nic nestane, nevěříme, že nám, taky nám, jde o život. Najednou ale běžíte k autu na střeše, chystáte se tahat lidi z vraku, ucpávat krvácející tepny, dávat umělé dýchání.

Tomu Němci, pokud to byl Němec, jsem řekl jeho řečí: „Měl jsi obrovské štěstí.“ Podíval se na mě, někdo mu podal cigaretu. Zapálil si. Neodpověděl. Ještě mu to nedošlo.

Co se dělo na 37. kilometru před Prahou, to přesně nevím. Nebyl jsem přímo u nehody. Zdálo se, že tam někdo takové štěstí neměl. Byla krásná neděle, poslední dubnová, stojící kolona se táhla kilometry. Místo sto třicet jsme jeli nula kilometrů v hodině. Čas letěl kolem nás.