Martin Fendrych: Úředníci jsou milí, moc milí…

Mám na zahradě padesát let nezkolaudovanou garáž. Postavila ji moje babička a s kolaudací to nějak nevyšlo. Garáž už zmáhá věk, stěny praskají, tak jsem se rozhodl ji strhnout a vystavět jinou. Případně místo ní zahradní domeček.

Vyrazil jsem na náš úřad, za těmi milými tvářemi. Ochotně se mě ujali, nechali si vysvětlit tu šlamastyku se zděděnou garáží, kývali hlavami. „Jak daleko je od plotu?“ ptali se. „Půl metru,“ povídám. Oni: „Musí být metr a půl.“ A dál: „Jak daleko je od chodníku?“ – „Vrata jsou u chodníku,“ řekl jsem. – „Musí být dál,“ oznámili. Pak se zeptali, ve které ulici bydlím. Přiznal jsem barvu. „Tak to se musí vyjádřit i památkáři,“ řekli. – „Ale u nás nejsou žádné památky a ta dnešní garáž je děsivá.“ – „Je to památková zóna,“ řekli.

Dál jsem se dozvěděl, že musím žádat o povolení hygieniky. „Kvůli hluku ze stavby,“ řekli mi. Povídám: „Pár metrů od nás se pořádají hudební festivaly a je tam o víkendech pekelný rachot. To u mě nehrozí.“ Ale milí úředníci řekli, že hygienu mít musím, to se nenechá nic dělat. A další razítka.

Pak jsem řekl, že bych místo garáže možná udělal malý domeček a vedle stání na auto. „To bychom vám asi nepovolili. My máme radši, když mají lidé garáž,“ řekli. – „Ale auto by stálo za plotem,“ povídám.“ – „My víme, ale stejně,“ řekli.

Byl jsem na úřadu několikrát, hledám, jak se říká, dohodu. Zatím jsme v počátcích jednání. Ještě jsem ani nepodal žádost o povolení. Chodím naší ulicí a koukám, co kdo kde postavil. Jestli třeba, jak po mně chtějí, činí zastavěná plocha jen třicet procent. Skoro nikde. Jestli stavby stojí metr a půl od plotu. Nestojí. A tak dále.

Nerozumím tomu. Předpisů jsou mraky, tuny, ale jen málokdo je nedodržuje. Jak to? A proč mi úřad nechce povolit jen stání, proč žádá garáž? Nechápu. Stejně nechápu, že jsme „památková zóna“. Nejsme. Každý pes, jiná ves.

Úředníci jsou ale milí. Moc milí. Garáž asi nechám být. Ale úředníci jsou moc milí.