Děti v minulosti mívaly tvrdý život

Historici si dětí jako specifického předmětu svého zájmu začali všímat až během osvícenství, v 18. století. Podle historičky Mileny Lenderové z Univerzity Pardubice existují dokonce dvě legendy dětství, černá a bílá. Podle té černé dítě neznamená v podstatě nic, je jen jakýmsi „polotovarem“ budoucího dospělého člověka, předpokladem toho, co se z něj jednou stane.

Tedy pravým opakem dneška, kdy dítě znamená pro svou rodinu střed vesmíru.
Přístup našich předků k vlastním dětem, který se nám dnes může zdát necitlivý, má ovšem určité opodstatnění. Ještě v 19. století se v běžné rodině narodilo šest i více dětí a jen málo z nich se dožilo dospělosti.

Alexandra Navrátilová ve své knížce Narození a smrt v české lidové kultuře například uvádí, že i v 19. století, kdy se začaly vést přesnější statistiky dětské úmrtnosti, minimálně jedna čtvrtina živě narozených dětí umírala před dosažením jednoho roku. Na vině byly špatné hygienické poměry, neodborné vedení porodu i špatná poporodní péče a ošetření novorozeňat.

Většina dětí, hlavně na venkově a v chudších poměrech, začala brzy pracovat. Už tří nebo čtyřleté děti chodily s těmi staršími na pastvu, sedmileté děti běžně pomáhaly svým rodičům v hospodářství. I přitom si ale děti hrály, připomíná například etnoložka z Národopisného muzea Národního muzea v Praze Pavlína Pitrová. Stačilo jim k tomu ovšem to, co si našly kolem sebe. Polínko místo panenky, koník nebo vojáček vyřezaný ze dřeva, proutek, ze kterého si kluci „otloukli“ píšťalku, mlýnek na potoce.

Výstava Adventní čas našich předků v Jihočeském muzeu.Tradiční hračky ze dřeva, sušeného ovoce nebo skořápek ořechů|foto: Jiří Čondl

A mnohem víc než dnes byly rozšířené hádanky, rozpočítadla a říkadla. Běžnou součástí dětských her byl zpěv nebo tanec.

Dospělým ve dvanácti

Pro většinu dětí končilo dětství ve dvanácti letech, kdy také končila povinná školní docházka. Chlapec, který pokračoval na gymnáziu, byl už „pan študent“ a pohlíželo se na něj jako na dospělého. Dvanáctiletá děvčata naopak často odcházela do služby. Dospělosti po právní stránce se přitom mladí lidé dočkali až ve čtyřiadvaceti, později v jednadvaceti letech.

Podle školské reformy Marie Terezie měly všechny děti, bez rozdílu pohlaví nebo sociálního původu, chodit od šesti let do školy. Během šestileté docházky se naučily číst, psát a počítat, povinnou součástí výuky byl ale i katechismus. Děti získaly i základní znalosti z vlastivědy a také hudební výchovy. Možná překvapí, že už reforma Marie Terezie zavedla, že ve třídách se společně učili chlapci i dívky.

V tzv. triviálních školách se vyučovalo v národním jazyce. Snaha Josefa II. zavést povinně i do obecních škol němčinu, a sjednotit tak výuku v jeho mnohonárodnostní říši, se brzy ukázala jako marná. Německy se učilo až na gymnáziích, němčina tak nahradila předchozí latinu.

Protože jsme ale uprostřed velikonočních svátků, pořad připomíná i to, jak se děti v minulosti zapojovaly do velikonočních obřadů a lidových tradic. K těm nejrozšířenějším patřilo vynášení smrtky, velikonoční klapání nebo honění jidáše. Děti se ale často s dospělými účastnily i nočních vigilií, kdy věřící očekávají Zmrtvýchvstání Krista.