Dráhou pravdy je přímka, říkala Hana Ponická. Do dějin vešla se slovenskou „Chartou“

Slovenská spisovatelka Hana Ponická při setkání na letišti ve Sliači s prezidentem Václavem Havlem (vlevo přihlíží ministr obrany ČSFR Luboš Dobrovský) - Foto:  ČTK, Michal Doležal

Slovenská spisovatelka Hana Ponická při setkání na letišti ve Sliači s prezidentem Václavem Havlem (vlevo přihlíží ministr obrany ČSFR Luboš Dobrovský)Foto:  ČTK, Michal Doležal

Život Hany Ponické sice prošel mnoha zákrutami, ale v jednoznačné snaze dobrat se pravdy to přímka byla. Diskusní příspěvek, který chtěla v březnu 1977 pronést na sjezdu spisovatelů, vešel do dějin jako „slovenská Charta“.

Narodila se v roce1922 apo vystudování gymnázia v Bratislavě se zapsala na lékařství, které ale po deseti semestrech opustila. S manželem Štefanem Žárym, který byl zpravodajem ČTK, pak v roce 1948 odjela za jeho prací do Itálie. Vrátili se v roce 1950, Ponická od té doby pracovala jako novinářka, publicistka, spisovatelka a překladatelka. 

Život Hany Ponické připomene v dalším pořadu z cyklu Portréty publicista Pavel Hlavatý. Zazní také řada ukázek z vysílání Rádia Svobodná Evropa, kam Ponická od roku 1988 pravidelně telefonovala.

K jejím klíčovým dílům patří knížka O Štoplíkovi, považovaná dnes za slovenskou dětskou klasiku. Ponická také slovenským čtenářům zprostředkovala ve svých překladech například díla Antoina de Saint-Exupéryho (Malý princ), Baudelaira nebo Rimbauda. Kromě francouzštiny překládala z maďarštiny, němčiny a italštiny. Pro její další osud byl klíčový rok 1968, kdy nastoupila do redakce slovenského deníku Smena a začala připravovat články pro přílohu Smena na nedeľu. 

Právě ve Smene ji zastihl nástup normalizace. Podle vzpomínek Hany Ponické nabízel tehdy šéfredaktor Smeny redaktorům tisíc korun za každý článek, ve kterém bude pozitivně psáno o okupační sovětské armádě – v redakční hantýrce se této částce říkalo „stimulant“. Ponická odmítla psát oslavné články na okupační vojska a později i o „normalizaci“ poměrů a v roce 1972 musela redakci Smeny opustit. Zůstala spisovatelkou na volné noze, byť se značně omezenými možnostmi publikování. 

Hana Ponická odmítla psát pozitivně o sovětské okupaci - stálo ji to místo - Foto: Fotobanka Profimedia,  Dorian Hanuš / Právo

Hana Ponická odmítla psát pozitivně o sovětské okupaci - stálo ji to místoFoto: Fotobanka Profimedia, Dorian Hanuš / Právo

Už se nedokážu dál stydět 

Dalším zásadním zlomem v životě Hany Ponické byl rok 1977. Na počátku tohoto roku na sebe přitáhla pozornost, když se odmítla podepsat pod petice odsuzující Prohlášení Charty 77. Na březen 1977, kdy se v Bratislavě konal 3. sjezd Svazu slovenských spisovatelů, si pak Ponická připravila diskusní příspěvek, který jí nakonec nebylo umožněno přednést. 

Počátkem května 1977 jej ale zveřejnil francouzský deník Le Monde. „Už se nedokážu dál stydět, že já mohu publikovat, zatímco jiní nemohou,“ napsala Ponická, která v projevu jmenovitě zmínila množství spisovatelů, kterým bylo po začátku normalizace znemožněno publikování. V příspěvku, který pojmenovala Otázky tvorby a etiky současného spisovatele, protestovala dále proti útokům na Chartu 77 a proti zásahům do kultury. 

Reakce režimu byla rychlá: Ponická byla vyloučena ze Svazu spisovatelů, nakladatelství zastavilo vydání druhého dílu knihy O Štoplíkovi a zakázán byl už dokončený film Zlatá réva, natočený podle její povídky. Ponická se přestěhovala do obce Lukavica nedaleko Sliače na mlýn (později se mu začalo říkat „slovenský Hrádeček“), navázala kontakty s českým disentem a postupně začala publikovat v pražské edici Petlice. 

V únoru 1979 založila Státní bezpečnost svazek krycím názvem Mlýn, do něhož přidávala všechny informace, které se jí podařilo o Haně Ponické zjistit. Svazek byl zlikvidován 7. prosince 1989. 

Kniha slovenské hanby 

Složité období druhé poloviny sedmdesátých a následně osmdesátých let popsala Hana Ponická v knížce Lukavické zápisky. V próze, která spojuje prvky deníku a autobiografického románu s literární fikcí, v jakési kombinaci publicistiky a beletrie, popsala detailně například i tlak, jakému byla vystavena v souvislosti se svým diskusním příspěvkem na 3. sjezdu Svazu slovenských spisovatelů. 

Expozice knih vydaných nakladatelstvím ´68 Publishers - Foto: Tomáš Vodňanský

Expozice knih vydaných nakladatelstvím ´68 PublishersFoto: Tomáš Vodňanský

Knížka vyšla poprvé v roce 1985 v Edici Petlice, v roce 1989 potom u ´68 Publishers v Torontu. Roku 1992 ji česky vydal brněnský Atlantis a oficiálního slovenského vydání se dočkala až roku 2004. „Je to kniha slovenské hanby,“ napsal literární kritik Peter Zajac v narážce na skutečnost, že na Slovensku byl odpor proti normalizačnímu režimu menší než v Čechách. 

V srpnu 1989 chtěla Ponická položit květiny na místech, kde v srpnu 1968 byli zastřeleni lidé okupačními vojsky. Zároveň se podepsala pod dva dopisy stranickým a státním orgánům, ve kterých se jejich autoři vyjádřili k okupaci. Byla obviněna z pobuřování a 13. listopadu 1989 začalo soudní jednání, už o den později byla ale Ponická osvobozena. 

Atmosféru několika posledních dnů komunistického režimu u nás dokresluje fakt, že před budovou soudu byla po dobu jednání s Hanou Ponickou a dalšími třemi obžalovanými přítomna asi stovka aktivistů, kteří zpívali a skandovali. Na podzim 1989 také Hana Ponická podepsala Chartu 77, v roce 1991 se pak stala její mluvčí. 

Autor:  David Hertl
Pořad: Portréty  |  Stanice: ČRo Plus
Čas vysílání: čtvrtek 20:05  |  Délka pořadu: 25 minut  
 

Nové články v rubrice

Sledujte nás

Radiofórum

Twitter

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace