Zrušení centrálního hodnocení maturitních slohů vrhlo české školství 15 let zpět, říká pedagog

„Státní maturity jsou prospěšnou změnou, ještě je ale potřeba něco změnit a eventuálně zlepšit,“ řekl v pořadu Pro a proti ředitel základní školy na Praze 4 a spoluautor maturit Jiří Kostečka.

Podle něj je především potřeba vrátit centrální hodnocení maturitních slohů. „Jeho zrušení vrhlo české střední školství 15 let dozadu, a byl to strašný omyl.“

Kostečka připomněl své zkušenosti vedoucího týmu hodnotitelů, kdy mu prošlo rukama přes tisíc slohových prací.

„Dávaly se nedostatečné za otřesné chyby, které když jsme anonymně zveřejnili, tak teprve tehdy se veřejnosti otevřely oči a zjistila, že 70 až 80 % naší středoškolské populace není schopno dát dohromady jednoduchý text o 200 slovech podle zadání ve velmi ušlechtilém časovém limitu.“

Veřejnost byla po 40 let zvyklá, že maturitní slohová práce trvala 4 až 5 hodin, byla na velmi vysoké úrovni a měla kolem 2000 slov, tvrdí ředitel. „Tady se opravovaly slohy na velmi jednoduchá zadání, které měly 200 slov.“

Kostečka: „Při hodnocení na školách přesně v místě, kde je hranice mezi prospěl a neprospěl, došlo k obrovskému skoku v Gaussově křivce, který absolutně nebyl vysvětlitelný jinak, než že hodnotitelé na školách přidávali. A my víme o případech, kdy k tomu byli učitelé nuceni řediteli škol, kteří pochopitelně neměli zájem na tom, aby jim studenti propadali. Právě tomu centrální hodnocení do určité míry zabrání.“

Učitelka Gymnázia Olomouc Hejčín Lenka Dohnalová souhlasí, že státní maturity přinesly mnoho dobrého, ale návrat centrálního hodnocení maturitních slohů odmítá. „Myslíme si, že maturitní slohy objektivně hodnotitelné nejsou.“

Dohnalová: „Je lidské, že kantor, který se má rozhodnout mezi propadl, nebo nepropadl, má tendenci ten chybějící bod někde najít. Já se vás ptám: jak je změřitelný ten jeden bod, který je tím katovským bodem? Kde berete tu sílu říci ano, to je právě ten jeden bod, který způsobí to, že to dítě propadne? Pro mě to Gaussova křivka není.“

Současný hodnotící systém vychází s funkční stylistiky, popsala pedagožka. „To je lingvistická teorie, jež byla v našich školách povýšena na výukovou metodu. Funguje u administrativního stylu, ale ne v zadáních slohových maturitních prací, kde převažuje umělecký styl.“

Dohnalová pochybuje také o schopnosti centrálních hodnotitelů posoudit a opravit „v tak krátkém časovém limitu tak velké množství prací.“

Kostečkovo volání po návratu centrálního hodnocení písemných maturitních prací chápe jako zpochybnění důvěryhodnosti kantorů, kteří studenty nejen k maturitě připravují.

„Když my jako učitelé učíme děti psát, tak nerozumím důvodu, proč bychom je nemohli hodnotit. Proč taková obrovská nedůvěra?“ ptala se Lenka Dohnalová.