Patnáct let americké nejdelší války aneb Co čeká na příštího prezidenta

Prezident George W. Bush na ní pověřil CIA, aby nachystala plány na zničení al-Káidy, dopadení Usámy bin Ládina a na osvobození Afghánistánu z nadvlády militantního hnutí Taliban.

Už během jednání se ale ukázalo, že vojenské velení má své pochybnosti a příliš se mu dobývat Afghánistán nechce. Operace Trvalá svoboda vzdor těmto rozpakům začala 7. října 2001, takže dnes je tomu už na den přesně patnáct let.

Od počátku šlo o strategický a taktický chaos, a složitá je situace v Afghánistánu také dnes. „A tento chaos, který možná ani žádné řešení nemá, zdědí od Baracka Obamy jeho příští nástupce. Čtyřiačtyřicátý prezident USA se sice snažil do svého odchodu z Bílého domu válku ukončit, ale neuspěl,“ píše Politico.

Taliban vítězí

Zatím stál konflikt americkou pokladnu v přepočtu dvacet a půl bilionu korun a 2400 padlých. Ještě horší ale je, že Taliban zdaleka není poražen. Naopak, na mnoha místech se vrací a vytlačuje Američany i afghánskou vládní armádu z klíčových pozic.

Před dvěma týdny Američané přiznali, že afghánská vojska podporovaná americkými poradci kontrolují 70 procent území – což se rovná přiznání, že Taliban drží třetinu Afghánistánu. To je navíc střízlivý odhad – podle jiných propočtů jsou Talibové pány na plné polovině území. „A to není málo, uvážíme-li, že George W. Bush je v roce 2001 sesadil a vyhnal,“ píše Politico.

Hlavní otázka serveru tudíž zní: vyhrávají Spojené státy v Afghánistánu, nebo ne? Bývalý šéf CIA Milt Bearden tvrdí, že odpověď je trochu složitější, protože dostat se do Afghánistánu těžké není, problém je odtamtud odejít. A to dnes závisí především na tom, zda a kdy se podaří vyvázat afghánskou vládu a armádu z 15 let trvající závislosti na Spojených státech a Severoatlantické alianci.

Logo|foto:Český rozhlas

Podle stratégů nejpřiléhavější popis afghánské společnosti nabízejí Caesarovy Zápisky o válce galské, v nichž vojevůdce píše, že galské kmeny jsou vnitřně rozděleny a znesvářeny nejen v každém údolí a vesnici, ale i v každém rodinném klanu. „Američané tak čelí velkému chaosu a už dávno by se měli zbavit iluze, že lze problém vyřešit za Afghánce,“ píše Politico.

Expert Paul D. Miller z Clemensova centra pro národní bezpečnost při univerzitě v Texasu řekl serveru, že za 15 let Afghánistán vypadá jako Kolumbie před dvaceti lety – jde o zhroucený narkotikový stát, permanentně zatažený do poddimenzovaného konfliktu s relativně slabými povstalci.

Trochu více investic a amerického angažmá by podle Millera leccos změnilo. Ale to by musel vrchní velitel ozbrojených sil Obama věnovat více pozornosti nejdelší válce, jakou kdy USA vedly, a Kongres by musel být ochoten více platit. „Je ostudné, že Donald Trump ani Hillary Clintonová jedinkrát v kampani nezmínili afghánský problém, nemluvě o receptu na jeho řešení. Přitom to celé padne na bedra jednoho z nich,“ dodal Miller.

Neuvěřitelný strategický omyl: Irák

Před 15 lety se situace na bojištích vyvíjela skvěle. Taliban byl smeten během třítýdenních bojů a už 13. listopadu 2001 padl Kábul. Vítězství bylo nezpochybnitelné. „Pak se ale Spojené státy dopustily neuvěřitelné strategické chyby - a vrhly se na Irák,“ připomíná Politico. Taliban přeskupil své rozprášené síly v Pákistánu a vtlačil se do jižních afghánských provincií. Americká armáda to zpočátku vůbec nechtěla brát na vědomí. Šéf spojeného velitelství náčelníků štábů Mike Mullen na konci Bushovy éry prezidentovi obrazně vytkl, že „spustil oči z balónu i celého hřiště“.

Od půli roku 2008 předstihl počet Američanů zabitých v Afghánistánu počet padlých v Iráku. Bush proto v posledních měsících prezidentství poslal do země navíc deset tisíc vojáků. Tehdy už musel vědět, že se tam válka nevyvíjí dobře. Hlavní chybu však napravit nestačil, a tou bylo podfinancování a celkové podcenění konfliktu. „Samotné zdroje válku nevyhrávají, ale jejich absence je vždycky příčinou porážky,“ píše Politico.

Američtí vojáci v Afghánistánu|foto: U.S. Army, CC0 Public domain

Obama se po nástupu poučil, vyslal dalších 30 tisíc vojáků, začal porážet Taliban a ustavil prozatímní vládu. Tou ale všichni pohrdali a kabinet se plaše ukrýval pod americkou ochranou. Hněvu mudžáhidů ale stejně neunikl.

Od roku 2014 už má strategickou iniciativu pevně v rukou Taliban a útočí na vládní opěrné body i administrativní centra. V srpnu 2015 přepadl provincie Kundúz a Uruzgán. Sebevražední atentátníci přenesli teror až do ulic Kábulu a tento týden nakrátko pronikli i do centra Kundúzu.

Podle amerických stratégů jde o odvetu za odstranění vrchního velitele Talibanu Muhammada Mansúra, jehož krátce po jmenování zasáhla střela bezpilotního letounu. Barack Obama označil likvidaci šéfa hnutí za důležitý milník na cestě ke stabilizaci Afghánistánu. „Jenže dnes se zdá, že tento krok dokázal Taliban spíše zradikalizovat. Do čela vynesl mullu Achundzádu, který, jak se ukázalo, je daleko nebezpečnější lídr než problematický Mansúr. Jeho odstraněním si Spojené státy jednoznačně pohoršily vyhlídky,“ píše Politico.

Američané opakují chyby Britů

Podle Milta Beardena Američané zopakovali čtyři velké chyby z časů Britského impéria: první bylo, že Afghánistán okupovali, druhou, že dosadili nenáviděného emíra, zatřetí terorizovali odbojné obyvatele a začtvrté přestali platit i svým vlastním spojencům. Nyní marně čekají, že se vláda v Kábulu nějakým zázrakem osamostatní, a Taliban porazí sama. Cesta k míru je však jedině politická, rozhodně ne vojenská. „Tahle válka se na bojištích vyhrát nedá,“ konstatuje Politico.

Afghánský prezident Ašraf Ghaní|foto: U.S. Department of State, Public domain, S.K. Vemmer

Američané pomalu přestávají vidět v Talibanu pouhou teroristickou organizaci a učí se ji vnímat jako politickou reprezentaci 15 až 20 milionů Paštunů, kteří odmítají vládu v Kábulu také z etnických důvodů. Paštunské etnikum v rámci kmenového uspořádání na americkou invazi silně doplatilo, zatímco Severní aliance Uzbeků a Tádžiků s pomocí USA došla až do Kábulu.

„Američané tehdy nerozuměli lokálním averzím a napětím mezi rivalizujícími kmeny. Nakonec nezískali Afghánce na svou stranu, protože neoslovili ani jejich srdce, ani jejich rozum. Patnáct let poté je především na Afgháncích, aby se naučili komunikovat mezi sebou a sami navrhli snesitelné řešení pro celou zemi. Nikdo to za ně neudělá,“ končí Politico.