Báječní muži v ocelových rakvích I
Kolik stran textu už bylo popsáno o české touze po moři? Možná i tento sen hrál svou úlohu ve skutečnosti, že na rakousko-uherských ponorkách sloužila celá řada Čechů a rozhodně se nijak neztratili.
Ponorky byly jednou z velkých technických novinek první světové války, kterou byly vybaveny všechny hlavní válečné mocnosti. Snad nejvíce v jejich užití vynikal rakouský spojenec Německo, z jehož továren mnoho ponorek pocházelo. Kdo však byli ti čeští dobrodruzi, kteří se nebáli svěřit své tělesné schránky na dlouhé týdny výjimečně nepohodlnému temnému prostoru, v němž se špatně dýchalo a teplota dosahovala i pětapadesáti stupňů?
Poslední rytíř
Jedním z nejvýraznějších byl rodák z Puly (podle některých pramenů z Brna) Rudolf Singule. Tento neohrožený kapitán v mnohém splňoval přísné nároky gentlemana a jeho chování uprostřed válečného běsnění trochu připomíná ideály středověkého rytíře. I přes to, že byl jedním z vůbec nejúspěšnějších ponorkových kapitánů Rakouska-Uherska, choval se k nepříteli, na rozdíl od jiných zejména německých kolegů, s obdivuhodnou šlechetností. Jsou například dochovány záznamy o tom, že poté, co jeho ponorka úspěšně torpédovala francouzský ozbrojený parník Berthilde, odtáhl Singule její záchranný člun k nejbližšímu břehu a ještě poskytl první pomoc zraněným. Sama Singulova ponorka U4 se však po této akci dostala do velkých technických problémů a jen tak tak se navrátila do domovského přístavu. Rudolf Singule byl pak pověřen vedením velitelských kurzů a na svou ponorku se již v průběhu války nevrátil a po válce působil jako bankovní úředník v Brně, odkud pocházela jeho rodina.
Kariéra na ponorkách však měla ještě jedno pokračování mnohem později. Na začátku druhé světové války, prý kvůli obavám o svou ženu židovského původu Doru a svých dcer, se Singule nechal aktivovat do německého námořnictva a asi dva roky působil v Kielu jako ponorkářský instruktor. Jeho smrt je nešťastná. Na samém konci války v květnu roku 1945 byl v Brně zabit pravděpodobně sovětským vojákem, když bránil svoji rodinu. Pohřben je v hrobě své manželky, aniž by bylo jeho jméno vyryto na náhrobním kameni…
Ze sirotka zkušeným mořským vlkem
Další z českých kapitánů - Zdenko Hudeček - měl těžké začátky. Pocházel z vojenského prostředí severočeského Terezína a již jako malý chlapec osiřel. Vychovával ho pak strýc, ale záhy se na něj usmálo štěstí a Hudeček byl zapsán do prestižní námořní akademie v Rijece. Po jejím absolvování sloužil na několika různých rakouských válečných lodích, až se na začátku I. světové války dostal k ponorkám. Se svou U 17 pak třeba v červenci 1916 úspěšně potopil italský torpédoborec Impetuoso, když se k němu dokázal nepozorovaně přiblížit na pouhých pět set metrů. Po tomto úspěchu dostal Hudeček příležitost velet modernější ponorce U 28, s níž potopil spousty nepřátelských většinou nákladních lodí. Po skončení války se stal velitelem československého ozbrojeného loďstva a po jeho zrušení pracoval ve vedení civilní československé dunajské plavby. Zemřel ve Frýdku-Místku v roce 1974 ve věku osmdesáti sedmi let.