Čelisti požírají Cannes 3: Trocha perverze pro nejmenší

Pokouší-li se ovšem člověk dostat na něco tak výstředního, jako je nový film italského realisty Mattea Garroneho, tak ten lehký „bizárek“ vlastně ocení. Římský rodák Garrone, který se výrazně prosadil veristickou adaptací knihy Gomora o neapolské mafii, už v předchozím filmu Realita (2012) flirtoval s tématem destruktivní touhy. Ve znamenitě zkomponované tragikomedii sledoval neapolského prodavače ryb, který podlehne virtuálnímu lesku reality show a ztratí zcela kontrolu nad všedním životem.

Nový Garroneho snímek Pohádka pohádek je kolekcí podobných obsesí. Namísto oprýskané Neapole je zasazený do fantaskní verze středověku/renesance a namísto televizních fetišů tu lidé touží po obřích blechách, louhem sežehnutých barvířkách a dračích orgánech vařených neposkvrněnou pannou. Italský filmař se před lety zamiloval do kolekce pohádek barokního básníka Giambattisty Basileho, jehož dílo inspirovalo další generace sběratelů folklórních příběhů, a v mezinárodní koprodukci natočil opulentní snímek, který se vzpírá současným konvencím.

Tutti a fare il tifo per lui ! #IlRaccontoDeiRacconti: Il dietro le quinte dl film di GARRONE> http://t.co/f792oLDyxI pic.twitter.com/N42Bx8maQF

— Screenweek (@Screenweek) May 15, 2015

Pohádka pohádek je propletencem tří příběhů, které spojuje právě téma destruktivní touhy a různých forem mateřské/sourozenecké lásky. Manýristicky dokonalá práce s kostýmy a překvapivě kontaktní kamerou souzní se zvláštní formou naturalismu, která je pro původní pohádky typická. Žádná vznosnost a patos, jen divní, (často) oškliví lidé a jejich směšné pinožení, které má drastické následky. Garroneho film se nepodobá ničemu, co se v současnosti vměstnává do škatulky rodinné/fantasy zábavy, a člověk tudíž s úsměvem ocení původní podtitul Basileho sbírky: zábava pro nejmenší.

#StandingTall #DressedtoKill #TrhámePaliceEkrazitem #RedCarpet #ČelistiCannes pic.twitter.com/aYfCXbNMjf

— Čelisti / Radio Wave (@CelistiRW) May 13, 2015

Do Kouzelné školky to Garrone zřejmě nedotáhne. Pro dětského diváka je Pohádka pohádek neskonale brutální a zvrhlá, pro dospělé zase matoucí svou anachroničností a odpoutanou imaginací, která jí dodává punc jedinečné vize (přirovnat ji lze třeba k Faunovu labyrintu, ale Garrone je ještě důsledněji podivínský). Bohužel, při všech sympatiích, které cítím k režijní odvaze, se nedají zamlčet očividná tvůrčí selhání. Mezinárodní obsazení občas bojuje s deklamací v angličtině, práce s greenscreeny na rozdíl od práce s reálnými kulisami nepatří mezi Italovy silné stránky a film má až příliš nahodilou strukturu, takže se tři linie poněkud rozkližují.

To nic nemění na tom, že je Pohádka pohádek pozoruhodnou mytologickou kuriozitou, sympatickým výstřelkem canneské hlavní soutěže a návratem k tomu, k čemu médium lidového vyprávění sloužilo původně – k pokornému připomínání faktu, že člověk je zranitelný provazochodec, který na hořícím laně touhy balancuje nad bezednou propastí.