Deska týdne: Olga Bell po návratu ze vzpomínkového tripu po vlasti nepřestává šokovat

Pozoruhodný talent Olgy Bell napovídal tomu, že největší a nejchladnější stát USA bude jen další přestupní stanicí, těsně před dvacátými narozeninami se hudebnice přestěhovala do New Yorku. Pořídila si laptop s GarageBandem… a bylo vymalováno. Krátce poté se připojila k neortodoxním popařům z Dirty Projectors.

To, co Jan Balabán ve své eseji Černá hvězda označil za „prudký, slovanský, nekontrolovatelný cit“, se promítlo i do Belliny další tvorby. Na dva roky starém albu, přirozeně nazpívaném v mateřském jazyce, složila poctu méně známým místům rodné země. Krai bylo imaginativním průvodcem po zemi, jejíž charakter se vzpírá jednoduchým interpretacím a navzdory dlouhodobě negativnímu mediálnímu obrazu patří k nejpůsobivějším a nejzáhadnějším místům planety. A sugestivní bylo i Bellino pojetí desky, která byla rozkročena od lidové hudby přes chamber pop až k art rocku.

Aktuální deska Tempo se od předchozí nahrávky snad ani více lišit nemůže. Nejenže Bell přepnula zpátky do angličtiny, z nostalgické odysey přistála nohama na zemi s jedinou ambicí – uvolnit se a bavit se. A je to podobný šok, jako kdybyste usnuli v extrémně chladném Jakutsku a vzbudili se v Andalusii.

Tempo je rytmickým tripem, který se přelévá z jednoho tanečního subžánru do druhého. V jednu chvíli se plaví na vlnách houseového beatu, jako v tracku Randomness, aby se o pár minut později odstrčila vesly do electropopu připomínajícího zlaté období švédských The Knife. Její vokální žonglérství navíc evokuje zpěvačku My Brightest Diamond, která výrazně ovlivnila desky Sufjana Stevense. Pokud budete mít pocit, že jste na Tempu zaslechli i ozvěny bristolského trip hopu nebo prvky footworku, nemusíte se bát o své psychické zdraví.

Přečtěte si i recenzi Vojty Jírovce: „Tempo je dvousečná deska. Na jedné straně se jedná o kontakt s minulostí a vlastními vzpomínkami na dobu tanečních hitů, na které máme tendenci se zpětně dívat, když ne s posměchem, tak alespoň s lehkou ironií. Bell se do tohoto světa ponořila s odvahou a cílevědomostí dobrodruha. Na ne zrovna málo místech ale její Tempo působí, jako by zabředlo do bahna dobových hitparád až příliš hluboko.“

Na Bellinu hru velmi ochotně přistoupíte. Na třetí desce namíchala odvážný multižánrový koktejl, aniž by ztratila tvář. V kontrastu se svou dosavadní tvorbou se Olga Bell profiluje jako neuvěřitelně všestranná umělkyně, u níž je každá další deska událostí.

Hodnocení: 85 %
Olga Bell – Tempo (One Little Indian, 2016)