Deska týdne: Planety natočily pomník svým ambicím

Členové Planet si vždy dávali záležet na tom, aby nepůsobili jako typická mladá ambiciózní kapela, která chce prorazit za každou cenu. Naopak vždy vyznávali organičnost své cesty a nezaprodali své ideály. Ambice ale Planety přece jen mají, byť výhradně v hudební rovině, a třetí studiová deska Vzduch je hrob je vzduch ukazuje, že rozhodně nejsou malé. Natočit dvojalbum čítající šestnáct skladeb se stopáží sedmdesát minut (ve fyzické podobě vychází album výhradně na dvou vinylech) je nepochybně unikátní krok, který si v Čechách už dlouho nikdo nedovolil, a bude to určitě fungovat jako nekompromisní gesto jejich radikality. Při poslechu desky ale nutně jednoho napadne otázka, zda je takto rozmáchlá stopáž opodstatněná.

Dvojalbum je obvykle pro kapelu příležitostí, jak si vyzkoušet něco nového, a Planety se na několika místech vydávají daleko za hranice původní formule indie rocku napájeného romantismem i literárním poetismem. V Odjinud, Odjinud II a Vzduch je hrad velkoryse pracují s atmosférou, v Šibenice, turbíny a Poslední je hrob dostává prostor elektronika, zatímco softrockové skladby Marina Merov a Alef naplňují touhu Planet znít jako barová kapela v Twin Peaks, o níž mluvili v rozhovorech. Jsou to zajímavé pokusy, jak se vysvléci z jednorozměrného stylu, a na papíře skutečně dávají dohromady skvěle sekvencované dvojalbum. Jenže ve skutečnosti z desky znovu vystupují hlavně tracky postavené na hutných kytarových riffech (Kato, Středověk jsi ty, 22, Vlasy světla češeme je ráno) a všechny jmenované experimenty mají povahu spíš výplňového materiálu.

Planety – Vzduch je hrob je vzduch |foto: Silver Rocket

K tomu proniknout desce pod kůži posluchačům moc nepomáhá ani kryptičnost textů. Ta je pro Planety samozřejmě typická, ale ve změti obratů je snadné ztratit cestu, byť některé pasáže lze samozřejmě interpretovat politicky (Královraždy, Šibenice). Ze sloganů se ale po prvním poslechu zaryje do hlavy přinejmenším „Středověk jsi ty“.

Přečtěte si i recenzi Miloše Hrocha: „Stopáž blížící se k sedmdesáti minutám rozkládá album v několika krajinách ponurého zázračna, jaké s nahrávkou spojuje sama kapela. Mezi nimi ale jako by se tyčil plot. Dostat se přes něj je při poslechu obtížné. Novinka Planet s sebou přesto nese dvě dobré zprávy – kapela nechce stát na místě a touží svou hudbu ozvláštnit. Tou druhou zprávou je, že fanoušci si na desce ‚staré‘ Planety najdou, třeba v úvodní skladbě Kato s valivou kytarou nebo singlu 22. Jenom je škoda, že se oba postoje nepodařilo spojit, a kvůli tomu onen manifest nového zvuku nejde přečíst s takovou lehkostí jako předchozí alba.“

Písně mají Planety na Vzduch je hrob je vzduch velkolepější, riffy propracovanější a zvuk nahrávky je vybroušený k dokonalosti. (Takhle skvěle znějící českou desku jsem už dlouho neslyšel.) Jenže póza zasněných, odtažitých romantických hrdinů hraje v téhle konstelaci tentokrát spíš v jejich neprospěch. Mnohem víc jí slušel lo-fi přístup a sevřenější, přímočařejší přístup předchozích desek. Úplně rozumím tomu, že se trio kolem kytaristy a zpěváka Orla nechtělo zastavit na místě a pojalo plán natočit něco opravdu monumentálního. Bohužel ale trochu přecenilo své schopnosti. Vzduch je hrob je vzduch je nakonec ze všeho nejvíc pomníkem jejich ambicí.

Hodnocení: 70 %
Planety – Vzduch je hrob je vzduch (Silver Rocket / MMM, 2016)