Mistr: Kdo je tady Pán?

Jeho perfekcionistická, metráží, symbolickým zatížením a spektrem postav i motivů až titánská díla byla specifickým mixem koncentrace a velikášství, ale i pokory a narcismu, který demonstruje touhu člověka vystoupit ze svých slabostí a nepoučitelnosti a přitom se sám v sobě shlížet.

"If you figure out a way to live without a master, any master, be sure to let the rest of us know, for you would be the first in the history of the world."
Lancaster Dodd, The Master

Už tehdy bylo zřejmé, že jedním z klíčových Andersonových vkladů do filmových dějin bude i ze zpětného pohledu jeho schopnost napsat realistické, inspirativní a životaschopné figury. Všichni hrdinové v jeho filmech (Gamblerem počínaje a jeho nejlepším snímkem Až na krev konče) procházejí kromobyčejně komplikovaným řetězem osudových událostí, z něhož ovšem neodcházejí v tradičním smyslu slova proměněni. Jeho filmy, ať už podle nás spadají do sféry „nového Nového Hollywoodu“ či pomyslného Indiewoodu, představují antitezi současné americké kinematografie: postavy jeho děl zůstávají, přes množství lekcí, kterých se jim dostane, na konci filmů v podstatě stejné jako na začátku.

Něco podobného do značné míry platí také o Andersonově novém snímku The Master, který můžeme v mnoha ohledech nazvat jeho nejradikálnějším opusem. Dílo, které je (mimo jiné) důsledně kryptickou meditací na témata manipulace, neobvyklého mužského přátelství a povahy kultu v poválečné Americe, je ostentativním výsměchem tradičnímu filmovému vyprávění i všem typům tradičního diváckého „pohodlí“. Autorovo enigmatické zkoumání vztahu mezi dvěma extrémně odlišnými protagonisty – deviantním alkoholikem Freddie Quellem a jeho charismatickým mentorem, samozvaným duchovním vůdcem Lancasterem Doddem – je obtížně dešifrovatelným pátráním po dynamice spojení nevypočitatelného učedníka a jeho patologicky narcistního mistra, po poměru submisivity a dominance.

Z filmu Mistr |foto: Aerofilms

Ve výše zmíněné záhadnosti autorovy koncepce a hádankovitosti jeho pojetí ovšem tkví nepřehlédnutelný problém jinak v mnoha ohledech obdivuhodného filmu: Andersonův snímek plný elips, fragmentárních výjevů, těkavých pohybů a (někdy jen zdánlivě) bezobsažných gest je totiž tak fascinovaně zahleděný sám do sebe, až při vší brilanci budí značně ambivalentní pocity a nepříjemné rozpaky. The Master ohromuje svou bezmála obsesivní režijní kontrolou a formální dokonalostí (elegantní pohyby kamery, precizní rámování, práce s mizanscénou, úhly kamery, hry s evokací doby pomocí barevného spektra, důsledný rytmus střihu atd.), nicméně Andersonovi-režisérovi tu trochu podtrhává židli Anderson-scenárista.

Podobně jako Lancaster Dodd, je i sám autor ve svém zálibně defektním, minuciózně konstruovaném díle „víc showmanem než šamanem“. The Master představuje jindy tak komplexního tvůrce Paula Thomase Andersona redukovaného na exces – je to přehlídka tušených motivů a témat umožňujících myriády výkladů, které nás ale tentokrát v důsledku příliš nezajímají; je to festival výstředností a náruživě vypiplaných excentrických výjevů, které v daném množství a při absenci kontextu nutně působí poněkud okázale frustrujícím, samolibým dojmem.

Z filmu Mistr |foto: Aerofilms

Scenáristickou zvláštností u Andersona vždycky byl napínavý mix ironie a upřímnosti v monolozích/dialozích některých postav: pokaždé v nich šlo najít cosi velmi didaktického, neživotného a přitom senzitivního a věrohodného. Tento „hysterický realismus“, (který má kořeny v Andersonově potřebě precizně vymodelovaného intimistického spektáklu), byl částečně odrazem poměrně intuitivního procesu tvorby – v Masterovi se však setkáváme s jeho fanatickou, a v úhrnu méně inspirativní variantou.

K neoddiskutovatelným kvalitám filmu každopádně patří představitelé obou hlavních rolí (zapomenout však nelze ani na suverénně nejostřejší figuru snímku – postavu Lancasterovy manželky Peggy v bezchybném podání Amy Adams): jak Philip Seymour Hoffman tak především Joaquin Phoenix dokázali skutečně mistrovsky vybalancovat figury, u jejichž ztvárnění hrozí permanentní riziko přehrávání, prvoplánovosti a sklouznutí k vnějškovému afektu. Stejně tak si absolutorium zaslouží i hudba Jonnyho Greenwooda, který odvedl znamenitou práci už na Andersonově předešlém opusu magnum Až na krev.

Kombinace dobových romantických šlágrů (Ella Fitzgerald, Jo Stafford ad.) symbolizujících předválečnou éru a Greenwoodových náladotvorných kompozic, které přesně evokují (pro film klíčové) pocity klaustrofobie, intimní melancholie, těžko postižitelné vyšinutosti i neodbytné paranoi poválečné Ameriky ideálně dokresluje a obohacuje dynamiku obou dominantních figur. V tom je Greenwoodova hudba přesným odrazem samotného díla: i v Andersonově nesnadném, nedokonalém a zároveň zcela jedinečném snímku jde přeci o stylově pestré kloubení disonance a ponuré krásy.

Z filmu Mistr |foto: Aerofilms

Hodnocení: 70%