Praga Piccola: Předoucí čtyřválec nahořklé nostalgie
Jeho předchozí román Boletus Arcanus byl odstrašující ukázkou situace, kdy se čtenářská očekávání a autorské renomé stanou koulí přivázanou k noze. Lopotně vyprávěný, předvídatelně poskládaný a excentricky prázdný text nevěstil pro jednu ze stálic české literatury nic radostného. Někdy ale prostě stačí řetěz přeseknout. Miloš Urban tak naštěstí včas učinil.
„Jsem velkým příznivcem fikce. Nemám rád fakta. Z faktů samotných se nepíší romány, to musí všechno pouze sloužit syžetu, námětu, tématu a fabuli,“ pravil spisovatel nad svým novým románem Praga Piccola, který se otevřeně zaštiťuje přívlastkem biografický. Úvod i závěr textu nabízejí rámcový příběh vyprávěný autorem. Příběh o skutečných zápiscích návrháře karoserií Bertolda Neumana, které se Urbanovi dostaly do rukou a byly přetaveny do románového tvaru. Kdo však zná jeho zálibu v mystifikacích všeho druhu, těžko se zbavuje podezření, že jde především o promyšlený „ecovský“ narativní úskok s cílem přimět čtenáře vnímat „hru na pravdu“ naléhavěji a autentičtěji.
Praga Piccola zklame všechny milovníky Urbana-mystika, jehož romány jsou prostoupeny šiframi a záhadami všeho druhu. Nezklame však ty, kteří vždy obdivovali autorův um budovat uzavřené fikční světy, do nichž se projektuje nutkavý sentiment zmizelého času, genius loci arkadických částí Prahy a jejích zapomenutých příběhů, které existují už jen jako torzovité připomínky překryté všežravou modernitou. Životní příběh konstruktéra a libeňského lokálpatriota Neumana je zážitkem přesně toho druhu, byť na rozdíl od sošného dekadentního fabulování Lorda Morda představuje vyprávění bližší „střízlivému“ historickému románu.
Postavu vypravěče snadno identifikujeme jako další z řady Urbanových nerozhodných a nezapadajících hrdinů. Uzavřený v idylické představě Libně, která nepatří Praze ani venkovu, obklopený krásou automobilů Praga, s nimiž je jeho rodina spjata, prožívá Bertold napjatou dobu soumraku mocnářství, budování československého státu, velké krize i světové války. Urban se přidržel volně plynoucí struktury Lorda Morda a jeho vyprávění je sledem vzpomínek člověka, který z odstupu několika desítek let líčí své zrání, osobní vývoj i milostné a posléze manželské tápání. Pevným bodem zůstává místo – milovaná Libeň – a automobily, jejichž rodokmen se vine paralelně s Neumanovým životem a odráží jeho fascinaci érou, v níž se harmonicky prolíná elegance starých časů s nástupem modernity.
Ačkoli by perspektiva vyprávění měla být poznamenána bilančním či ironickým odstupem, Neuman se propadá do bezprostřednosti svých líčení a distancovaný pohled používá především jako nostalgické poukázání na zašlou slávu světa, který býval jeho domovem. Přesto ve srovnání s Mordem působí Praga Piccola jako text plastičtější, méně lapený do tenat okázalé odtrženosti od reality. Neuman se vypořádává s celou řadou jevů, které narušují jeho idylické představy – od rodinných animozit, přes třídní, rasové a politické praskliny, jimiž se původně hladce působící kapota stroje na ladný sentiment začne postupem času brázdit. Nejde o žádné hluboké reflexe rozporů, každopádně Urban s nimi dokáže nakládat účelně. Motivy krize, rozkládající se společnosti, netolerance i bonvivánských útěků před tísnivou situací (vtělené do poměrně rozsáhlé barrandovské filmové větve příběhu) činí z uzavřené kupole nostalgických vzpomínek aktuální čtení, které se neomezuje na nepraktické krasosmutnění.
Struktuře románu lze vytknout především to, že funguje mnohem lépe jako více či méně chronologický náhrdelník zážitků a líčení dobového milieu než jako bildungsroman. I když se Miloš Urban zpočátku opírá o hrdinovo tápání, nerozhodnost a citelně kostrbaté sebereflexe, Bertold se v průběhu textu stále více ustaluje jako bystrý pozorovatel a strhující fabulátor. Niternost přepouští místo hltavému zaujetí znovuprožíváním minulých událostí, přičemž čtenář tak zůstává ochuzen o dráždivé rozpory velkých a malých dějin, kteréý tak mistrně dokázal zúročit např. Umberto Eco v Pražském hřbitově. Naštěstí se tyto rozpory, ať už úmyslně nebo mimoděk, projevují i ve zdánlivě kompaktní optice Urbanova vypravěče (jde především o traumatické střety s nepochopitelnou bídou a sílící „horečkou“ komunismu).
Pokud byla románům Miloše Urbana často vytýkaná až uličnická prvoplánovost ve vztahu ke světu současnému, Praga Piccola dokáže aktualizující odkazy ústrojně vtělit do kompozice. Zápolení Bertolda Neumana s dobou tak najednou působí na autorovy poměry nezvykle sugestivně a místy i drsně a realisticky. Praga Piccola vyhlíží jako nejsemknutější, nejvyrovnanější a nejsuverénnější román od dob Hastrmana. Aniž by ztrácela hořkosladký nádech artefaktu z pera člověka, který se vášnivě rád propadá patinou sépiových fotografií, černými dírami celuloidu a odlesky naleštěných kapot noblesních vozů do říše ušlechtilých přízraků.
Miloš Urban — Praga Piccola
Praha: Argo, 2012, 436 stran
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
