Vojtkovy Děti před současností neuhýbají

Děti jsou souborem čtyř povídek, které volně svazuje motiv narušené nukleární rodiny. V Synovi jde o vztah obětavého otce a autistického syna, v Maratonu o strastiplnou pouť uprchlého romského vězně za rodinou, v Kanárkovi o vztah svérázného chlapce s matkou a nesnesitelným otčímem, v Otcovi o zvláštní formu smíření nešťastné ženy s umírajícím otcem.

Je pozoruhodné, na jak malé ploše dovede režisér plasticky zachytit charaktery postav a jejich komplikované vztahy. Vystačí si přitom s minimem slov, o to větší důraz klade na přesné pozorovatelství, drobné detaily a všední situace, které dovede proměnit ve zneklidňující okamžiky. Jeho přístup je částečně inspirovaný dardennovskou školou sociálního dramatu (houževnaté postavy, které se zarputile dynamicky přesouvají nehostinným prostředím), zároveň tu najdeme i „statické rámy“, v nichž se aktéři mění v bizarní estetické objekty a jejich drobné pohyby jsou zdrojem lakonického humoru a narušení iluze normálnosti. Děti přitom nejsou důslednou nápodobou konkrétního vzoru, ale smysluplně inspirovaným dílem s vlastním přístupem.

Čtěte také

Kamera filmu Děti Tomáše Stanka jeho postavy dokáže rozpohybovat, nahlížet z distance i přitáhnout v nemilosrdném detailu, aniž by vznikal dojem, že tvůrci staví na odiv obeznámenost s trendy|foto: oficiální Facebook filmu Děti

Svou civilní poetikou a nekompromisním vhledem do panoptika lidských vztahů navazuje film tam, kde před rokem fatálně selhal nekoncepční debut Matyáše Priklera Ďakujem, dobre. S tímto snímkem Děti spojuje nejen osoba Priklera, který zde figuruje coby producent, ale především scenárista Marek Leščák, který stojí i za poměrně solidním „gastarbajterským“ sociálním dramatem Až do města Aš. Až v Dětech konečně Leščák našel uspokojivou rovnováhu v dialozích, které přichází tehdy, když je jich skutečně zapotřebí, a nepostrádají přirozený rytmus hovorového jazyka, zemitý humor a smysl pro bytostný sarkasmus.

Jaro Vojtek dovede zručně manévrovat prostředím sociálním periferie, atmosférou traumatizovaných rodin, bizarních sešlostí a v závěru dosáhnout i na ambiciózní lyrickou pointu rámovanou zprofanovaným motivem moře (odpuštění, samoty, smrti). Kamera Tomáše Stanka jeho postavy dokáže rozpohybovat, nahlížet z distance i přitáhnout v nemilosrdném detailu, aniž by vznikal dojem, že tvůrci staví na odiv obeznámenost s trendy. Všechno se podřizuje rytmu a smyslu vyprávění, má jasný jednotící řád, atmosféru a smysl. Herci jsou typově přesní a civilní, jen zřídka se objeví rušivý moment přehrávání.

Jana Kirschner a režisér Jaro Vojtek|foto: oficiální Facebook filmu Děti

Samozřejmě můžeme namítat, že jde „jen“ o volný soubor krátkých povídek, v němž se dají snáze skrýt patrné nedůslednosti a neobratnosti. Ale už fakt, že Děti mají vždy zajímavého aktéra, jasně dané téma, promyšlený přístup a skutečně se pokouší svoje postavy pochopit a někam dovést, je mílovým krokem z dramaturgické kaše, v níž se český i slovenský hraný film utápí. Zároveň se jedná o snímek, který neuniká před současnými tématy, nepoužívá je pozérsky, dovede je nahlédnout věcně a přesně, bez nutkání diváka dopovat pohodlím a úlevou. Úniky postav před různými formami každodenní vztahové mizérie jsou jen chvilkové a realistickým způsobem otevřené, ergo v jádru frustrující.

Společně s Cestou ven Petra Václava jsou tak Děti filmem, který se vymyká – klade vyšší nároky na sebe i na diváka, dovede se ponořit do vnitřku postav i světa, ve kterém existují, nebojí se hledat a pochybovat. Pokud by se v budoucnu Vojtkovi podařilo nadějné povídkové fragmenty rozvést do podobně suverénního celovečerního tvaru, udělal by „federální“ film další důležitý krok na cestě z vakua.

Hodnocení: 70 %
Děti (Deti)
Jaroslav Vojtek, Slovensko/Česko, 2014, 100 minut