Hobit: Neočekávaná cesta bez překvapení
Když Bilbo Pytlík zalitý dramatickými červánky na konci filmového Hobita říká, že nejhorší máme už určitě za sebou, nezbývá než doufat, že se nemýlí.
Toužebně očekávaná i sborově zpochybňovaná první část třídílné adaptace slavného Tolkienova Hobita s názvem Neočekávaná cesta je totiž přesně taková, jak skeptici předpovídali: rozvleklá, upovídaná, plochá a pohřbená v úporné snaze evokovat kouzlo původní prstenové trilogie. Přesto, viděno v kontextu současné filmové fantasy, není úplně marná.
Zatímco adaptace Pána prstenů byla obratným filmařským cvičením v zeštíhlování a zrychlování rozsáhlé a vleklé literární předlohy, Hobit je pravým opakem. Oproti třem knihám a několika paralelním liniím je Tolkienova první slavná próza prostým lineárním vyprávěním, které tónem připomíná bodrého děda uspávajícího zlobivé děti napínavým líčením poutě nepravděpodobného hrdiny s družinou trpaslíků za pokladem. Roztomilá zkazka plná škorpících se vousáčů v kapuckách a mluvících zvířátek je oproti kronikářské majestátnosti Pána prstenů vlastně krásně bezstarostnou báchorkou.
Velkým příběhům je však někdy potřeba sem tam něco přidat, poznamenává filmový Gandalf. Peter Jackson a jeho tvůrčí tým tak sáhl pro inspiraci k početným spisovatelovým dodatkům, které původní příběh s odstupem času zasadily do osudového rámce boje dobra se zlem o bájnou Středozem. Putování pohodlného hobita Bilbo Pytlíka, vykutáleného třináctera trpaslíků a šedého čaroděje ve filmové podobě ani zdaleka nesází na žoviálnost předlohy. Mnohem spíše se snaží vyvolat dramatickou hloubku původní trilogie. Postavám běží o záchranu domova a celé putování provází motiv procitajícího zla.
Nápodoba prstenového vzoru sahá mnohem dál. Krátký knižní text natahuje na gigantickou plochu téměř tří hodin celá řada vysvětlujících pasáží, několik „historických“ retrospektiv a samozřejmě dějových změn, které do popředí staví postavu prince Thorina Pavézy jako ústřední heroickou figuru „zachránce národa trpaslíků“. Peter Jackson zároveň vylovil ve filmařském vaku stará známá kouzla – obřadní promluvy, mystické nápěvky, majestátní průlety kamery a expresivně nasvícené lokace. Zrada je, že co zázračně fungovalo před několika lety, působí náhle mechanicky a škrobeně. Kde před tím vycházející slunce představovalo účelnou kulisu, vyhlížejí opakované digitální červánky jako přebujelý kýč. Vlastně vše, co dělalo ze Společenstva prstenu magickou bránu do Středozemě, působí v hobitovské verzi jako vypočítavé stylistické cvičení.
Povědomá dramatická výstavba, v níž je dlouhá expozice předělená „diplomatickou částí“ v elfí Roklince a následně napínavou honbou v útrobách země, postrádá potřebnou dynamiku a neustále vázne v dalších a dalších statických promluvách (plných „pošetilých“ detailů pro tolkienovské ultras). I když film využívá pro Jacksona typických paralelně běžících dějů a obsahuje spoustu akce, jen málokdy ho to popíchne k většímu spádu – vyprávění se k trysku odhodlá až v bitevní vřavě závěru. Početná skupina poutníků není navíc ani zdaleka tak pestře charakterizovaná, odlišená a plná vnitřních konfliktů. Družina trpaslíků navzdory obří stopáži splývá v blekotající chumel. Co je závažnější – Hobit místy zapomíná na hobita a schází mu ústřední tahoun.
Naštěstí se z Neočekávané cesty vyloupnou i jednoznačné klady. Dílčí scény (sborový zpěv „Písně Durinova lidu“ na Dně pytle, epizoda se zlobry, hádanky ve tmě) fungují skvěle a poeticky překonávají sterilní infantilitu, která ovládla filmovou fantasy scénu po Návratu krále. Herečtí tahouni v čele s lehkonohým Bilbem Martina Freemana a neodolatelně mentorujícím Gandalfem Iana McKellena nahazují háčky, které udrží část divácké pozornosti i v upovídaných pasážích. A technický perfekcionista Jackson, ač z velké části pytlačí ve vlastním, ještě stále umí vytvořit majestátní akční scénu i humornou miniaturu.
Nesejít z téhle očekávaně Neočekávané cesty dá však mnohem víc práce než následovat prsten do hlubin Mordoru. Nejde jen o to, že vytáhnout z klobouku dvakrát toho samého králíka je skoro nemožné. Hobit trpí i tím, jak moc se nás tvůrci snaží přesvědčit, že je to na mou duši ten samý ušák. Není – chybí mu elegantní vypravěčský skok i prohnané oči předchůdců. Nebudí ohromení, spíše přívětivé nostalgické sympatie. Ty však na zaplašení pochyb o smyslu kolosálního projektu nakonec nestačí.
Hodnocení: 65 %
P. S. Pokud budete řešit dilema, zda oželet třetí rozměr, nebo originální zvukovou stopu, neváhejte a zbavte se raději brýlí. Český dabing Thorina Pavézy, Gluma i Bilba Pytlíka je natolik průměrný, aby pohřbil nejlepší okamžiky filmu.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
