Rodina je základ státu

Na snímku Rodina je základ státu je potřeba ocenit hned několik věcí, které se vztahují jak k samotnému dílu Roberta Sedláčka, tak ke kontextu současné české kinematografie. Díky mnohem výraznějšímu akcentu na vizuální stránku díla se Sedláček úspěšně zbavuje nálepky tvůrce, jehož filmy občas působí poloamatérským dojmem. A navíc skrze svou nekompromisnost přinesl do místního zamřelého prostředí potřebnou dávku naléhavosti a naštvanosti; Sedláček si tu nebere servítky, a přestože jeho komorně pojatá kritika současné české společnosti a jejích sociálních i ekonomicko-politických mechanismů není prosta jisté žlučovitosti (a fragmentárnosti), disponuje razancí a přesností v našich končinách nevídanou.

Sedláčkův čtvrtý hraný snímek určený pro kina, zachycující útěk bývalého manažera před spravedlností (do něhož bez jejího vědomí zatáhne celou svou rodinu), je ambiciózním mixem rodinného dramatu a road movie, do kterého autor přimíchává prvky satiry a frašky. Z jeho nečekaně komplexního úšklebku (nejen) na adresu maloměšťáků ale není cítit jen zarputilost – skoro to vypadá, že Sedláček prostě nemůže jinak. Navzdory mnoha cíleným zábavným momentům mu z jednotlivých sekvencí odkapává hořkost a nebývalá serióznost. Jeho vážnost (s příchutí cynismu) je ale z rodu těch, které nejsou zatěžkány břemenem moralizování – spíš tu jde o pokusy stav věcí co nejpregnantněji vystihnout, i kdyby to mělo být jen prostřednictvím detailů a náznaků.

Z filmu Rodina je základ státu |foto: Bontonfilm

Přestože režisér občas okázale vykračuje mimo koncept a nabídne scénu ve své odpudivosti až přízračnou (pes zmítající se na lesní pěšině ve smrtelné křeči), neztrácí ze zřetele svoje intence: diváka odmítá hladit po srsti, pokoušet se ho bavit za každou cenu nebo mu nabídnout přívětivý útěk od reality. Jeho záměrem je naopak vycenit tesáky a dát publiku rozkladnou společenskou realitu současného Česka pořádně zakusit. Výsledkem je pozoruhodná kombinace idyličnosti (krajina, lokace) a morálního úpadku (lidé, kteří je zalidňují), lehkosti a bezvýchodnosti, (jihomoravské) bodrosti a nadčasového smutku.

Velkými devizami snímku jsou v této souvislosti jak chytrý scénář, jehož krapet křivolaká struktura je vyvážena znamenitě napsanými dialogy nejednoznačných figur, tak i civilní, autentické herectví většiny protagonistů. Místo televizní estetiky tentokrát Sedláček vsadil na důmyslné rámování a funkční (častěji vertikální) jízdy kamery, jež výrazně umocňují atraktivitu mírně rozvleklého prologu. Škoda, že se moc nepovedl hudební doprovod - poměrně vysoké míry otravnosti dosahuje např. rozbředlá titulní píseň Smiluje v podání Lenky Dusilové.

Z filmu Rodina je základ státu|foto: Bontonfilm

Na Sedláčkův nový film se docela nepříjemně dívá, a to je rozhodně dobře. Pořád ještě přeci platí přímá úměra „žádná bolest, žádný zisk", která je součástí každého ozdravného procesu. Rodina je základ státu nás podněcuje k myšlení a názorové konfrontaci, je to dílo zanechávající intenzivní, byť co do vyznění poněkud neurčitou stopu. Na něco takového jsme si vzhledem k úrovni filmové tuzemské produkce už pomalu odvykli, pravda?

Hodnocení: 75%