Jsou Češi hrdí na svou novodobou historii?

Vystupujeme z auta před obrovským objektem obehnaným zdí se tyčí hrdá tvář Masaryka. K podniku zvanému Klub je jeho busta snad symbolicky otočená zády. "Je to trapné. Ta socha se tam nehodí," řekla třiašedesátiletá Marta Bahnerová. Ve Skotnici žije celý život. Je dcerou někdejšího náčelníka sokolské župy a její rodiče chovali k Masarykovi nefalšovanou úctu. "Mám ještě schované fotografie, jak Masaryk zemřel, jak byl skromný, jak o něm tatínek vždycky mluvil. Když Masaryk zemřel, lidé měli svíčky za okny, že si ho vážili," doplnila Marta Bahnerová.

Teď vidí jeho bustu ve své obci před pánským podnikem. "Opravdu se to nehodí. Není to úcta k člověku," dodala Marta Bahnerová. Co si asi tak myslí ženy v klubu o bustě, které každý den, respektive noc vidí, když jdou do práce? Naše zvědavost je silnější než stud, a tak kvůli Masarykovi poprvé v životě zvoníme a klepeme na dveře pánského klubu. Ale odpovědi na naše otázky se nedočkáme, nikdo neotvírá.

Později v redakci si najdeme na internetu stránky klubu a z obrazovky se na nás vyvalí vše, co ve veřejnoprávním rozhlase skutečně popsat nemůžeme. Jisté je jedno, baví se tam určitě něčím jiným než hodnocením Čapkových hovorů s TGM či Masarykovy rozpravy rukopisů zelenohorského a královédvorského.

Ale zpátky do Skotnice. Jak se stalo, že první československý prezident má bustu právě tady před pánským podnikem? "Noční klub je před bustou pana prezidenta Masaryka, protože ten je tam z historického hlediska mnohem déle. Je u budovy bývalé jednotřídní školy, která byla postavena v roce 1902. Potom objekt neměl využití a chátral, takže se to prodávalo do soukromých rukou. Pan podnikatel z toho udělal zařízení tohoto typu," vysvětlila starostka Skotnice Anna Mužná a doplnila, že to za problém nepovažují, protože to nenarušuje život v obci. "Mnohem více stížností jsem zaznamenala na provoz kravína, vepřína, polystyrenky, kouřících komínů a podobně," dodala starostka.

Z naší náhodné ankety mezi obyvateli Skotnice vyplývá jedno - mužům Masaryk před pánským podnikem moc nevadí. "Myslím si, že Masaryk by byl radši, že ten barák je spravený, je tam klid. Spíš by to uvítal, než aby byl někde za zbořeništěm, protože tak by to dopadlo," uvedl jeden z nich. "Před tím tam byla škola, kde se učila děcka, teď se učí dospělí, škola života," dodal další. Jiné to ale je, když oslovíme ženy. "Nelíbí se mi, že je to na tom místě, protože je tam i můj strýc, který padl ve druhé světové válce, zůstal v koncentráku, a když vidím, co je za plotem, tak mě to mrzí," postěžovala si obyvatelka Skotnice.

Díváme se na bustu prvního československého prezidenta před pánským klubem. Představujeme si, co by se asi tak stalo, kdyby oživl a zjistil, kde to vlastně má památník. Prohloubila by se na jeho čele ještě více mravokárná vráska, anebo by se na jeho tváři rozhostil lišácký úsměv? Co myslíte?

Češi si uvědomují, že jsou dědicové české státnosti

Den vzniku samostatného československého státu si v Česku připomínáme různými způsoby a na různých místech. Zatímco v Praze bude velkolepá přehlídka, v jedné obci na severu Moravy položí květiny a věnce nedaleko veřejného domu. Právě tam stojí pomník prvního československého prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka. O tomto zvláštním rozporu je i dnešní Pod kůže.

Oslavy 28. října 1936 začaly tehdy před Obecním domem Praze před 7. hodinou ranní, jak dokládá 70 let stará reportáž ukrytá v rozhlasovém archivu. Reportér napočítal stovku lidí před budovou, ve které nová Československá republika vznikala. Dnes se píše 28. říjen roku 2008. A jak jej oslavíme my? Využijeme volný den k nákupům, práci na zahradě, nebo alespoň z okna svého bytu vyvěsíme českou vlajku? Jsme hrdi na to, že jsme Češi?

"Nedokážu odpovědět, jestli jsme hrdí na to, že jsme Češi, ale možné bych vám odpověděl ano, jsem hrdý na to, že jsem Čech," zareagoval na naši otázku ředitel Masarykova ústavu Akademie věd České republiky Ivan Šedivý. "Ve 28. říjnu dnes vidíme trošku něco jiného, než viděli lidé například v období mezi světovými válkami nebo v období těsně po druhé světové válce. Vždy se k 28. říjnu vymezovali v kontextu své doby, v kontextu událostí, které prožili nebo které právě prožívali. Samozřejmě poukaz například na rozpad Československa je do určité míry oprávněný, ale úplně nesouhlasím s tím, když někdo kategoricky staví soud tak, že slavíme vznik státu, který již neexistuje. Chtěl bych zdůraznit, že si nějakým způsobem připomínáme velký mravní a konec konců reálně politický úspěch, kterého tehdy český a slovenský národ dosáhl," míní Ivan Šedivý.

Tohoto úspěchu dosáhla celá československá společnost, nejenom politici, ale hlavně občané českého a slovenského státu, dodal Ivan Šedivý. Vznik samostatné republiky dosáhli nenásilnou cestou podobně jako změnu režimu v listopadu 1989. A to, že občané masově nevyvěšují vlajky z oken a nezúčastňují se pietní aktů, je přirozeným jevem. "Od roku 1948 byli Češi nuceni slavit různé svátky, které slavit nechtěli. Takže oficiální oslavy svátků nejsou zase něco tak důležitého, co by měli prožívat jako některé jiné národy jako například společnost americká, francouzská a podobně," vysvětlil Ivan Šedivý.

28. říjen je pro Ivana Šedivého velmi zásadní připomínkou české státnosti. "Česká státnost je něco, co tady trvá staletí. Právě zájem i o ty nejstarší dějiny je mimořádný. Dokládá, že tady existuje nějaká kontinuita české státnosti, nejen v objektivním slova smyslu, ale právě ve vnímání české státnosti. Uvědomujeme si, že je to něco, co šlo od prvních Přemyslovců a čeho jsme vzdáleně dědicové," upřesnil Ivan Šedivý. A právě vědomí hluboce vkořeněné státnosti je něco, čím se český národ může pyšnit, uzavřel své myšlenky historik Ivan Šedivý.

Oslavy americké státnosti jsou modernější

Český politolog Jiří Pehe emigroval do Spojených států amerických roku 1981. Po sametové revoluci se do Česka vrátil. V současné době pracuje jako ředitel New York University Praha a přednáší na Karlově univerzitě. Jeho komentáře asi z českých médií znáte. Dnes se zajímáme o to, do jaké míry Češi pociťují národní hrdost.

Politolog Jiří Pehe považuje 28. říjen za důležitý svátek, zejména proto, že je to svátek české státnosti. "Je to svátek, v němž české země společně se Slovenskem a kouskem Zakarpatské Ukrajiny získaly svůj vlastní stát. Pro nás Čechy je to svátek především české státnosti. Tehdy jsem nezdědili demokracii nebo tržní hospodářství, protože Rakousko-Uhersko tyto dvě věci do značné míru už mělo. Do té doby jsme neměli pouze vlastní stát, proto si tento svátek pojím právě s českou státností a myslím si, že není náhodou, že Ferdinand Peroutka své slavné dílo nenazval Budování demokracie, ale Budování státu," uvedl Jiří Pehe.

Logo|foto:Český rozhlas

Sám by ale asi vlajku z okna nevyvěsil, stejně tak by si 28. říjen nepřipomněl podobným způsobem. Ideu české státnosti vnímá jako něco s čím vyrostl, co v sobě nosí a cítí se být Čechem. Vzhledem ke své osobní historii je ovšem jedním z Čechů, kteří během komunistického režimu odešli do zahraničí a získali státní příslušnost jiného státu. "Takže mám občanství i Spojených států, což pro mě trochu relativizuje aspekty státnosti. Člověk se může cítit Čechem, ale nemusí být československým občanem," doplnil Jiří Pehe.

Vzhledem k tomu, že má i americké občanství a ve Spojených státech žil, mohl vypozorovat obrovský rozdíl mezi oslavami české a americké státnosti. Podle něho se totiž středoevropská státnost velmi úzce váže k etnické příslušnosti, ve Spojených státech je to spíše příslušnost občanská. "Člověk se tam hlásí k určitým principům, jako je americká demokracie, základní americké hodnoty a tak dále. Jsou to dvě různé úrovně," řekl Jiří Pehe a dodal, že jemu osobně vyhovuje spíše americký model, který se mu jeví modernější.

Piráty si spojujeme především s dobrodružnými romány, v poslední době spíše s filmovou tvorbou. Jenomže piráti nejsou v žádném případě reliktem minulosti a střet s nimi nemusí zrovna zavánět romantikou. To ostatně dokládají i zprávy ze somálských pobřežních vod, které bývají označovány za nejnebezpečnější oblast na světě. Podívejme se tedy na novodobé piráty, kteří ke svým přepadovým akcím používají rychlé motorové čluny a moderní zbraně, trochu podrobněji v Pod kůži. Nalaďte si ve středu 29. října Radiožurnál po 11. hodině.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na naší e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.