Ukrajinské centrum nad dětmi s HIV neláme hůl

Dva malí kluci se přetahují a perou na chodbě. Nic neobvyklého v jejich věku. Oba však mají na rozdíl od svých vrstevníků jeden velký handicap. Jsou totiž HIV pozitivní.

„V Kyjevě dnes žije 156 HIV pozitivních dětí. To je skutečný počet všech pacientů, protože o nemocných dětech máme na rozdíl od dospělých přehled,“ říká ředitelka dětského centra Věra Varigová.

Na Ukrajině přibývá HIV pozitivních dětí

Ukrajina má dnes největší počet HIV pozitivních matek v Evropě. „Všechny děti se nakazily virem HIV od své matky. Ať už v době těhotenství, nebo během porodu či při kojení,“ dodává paní Varigová.

„Kvůli tomu, že epidemie HIV na Ukrajině neustále roste, přibývá také HIV pozitivních dětí. Díky testování matek však není jejich nárůst tak velký jako v minulosti,“ upřesňuje.

Starší děti přicházejí do centra až po vyučování. Ty nejmladší jsou tady celý den. Do klasické mateřské školky většinou nechodí. Kvůli viru HIV a oslabené imunitě jsou totiž velmi často nemocné. Je tu ale i druhý důvod.

„Rodiče nejsou připraveni na to, aby šli a přihlásili své dítě do školky. Bojí se, že se ostatní dozvědí, že jejich dcera nebo syn je HIV pozitivní. Děti to totiž mají zapsané ve zdravotní kartě,“ říká šéfka centra.

V centru získávají děti naději na lepší život

Už šest let je její klientkou také třináctiletá Líza. Její drogově závislá matka už nežije. Byla HIV pozitivní a nakazila také svou dceru.

„Když mi bylo šest let, řekla mi to babička, která mě tehdy vychovávala. Byla jsem pořád nemocná a lékaři během jedné kontroly zjistili, že jsem HIV pozitivní,“ říká mi půvabná slečna. Tak se dostala do dětského centra, na které nedá dopustit.

„Organizují pro nás různé výlety a zábavné akce, jezdíme na tábory. Ještě s jednou kamarádkou, také HIV pozitivní, zpíváme v kapele,“ chlubí se Líza. Před několika měsíci ji adoptovali noví rodiče.

Ve škole, kam chodila dřív, o její nemoci věděla třídní učitelka. „V nové škole o tom neví nikdo. Rozhodli jsme se o tom oficiálně nemluvit,“ říká nová maminka Lízy.

Její otec dodává: „V naší zemi chybí lidem informace o tom, jak žít s HIV pozitivními lidmi. Ve společnosti panuje řada mýtů a lží. Nechceme, aby kvůli tomu Líza trpěla.“

O nemoci musí svým dětem říct rodiče

V jedné z místností centra drnká na klavír ani ne dvouletá Julia. V náručí ji drží sociální pracovnice Darja. Ta se kromě dětí stará také o jejich rodiče.

„Spousta lidí, kteří se dozvědí o tom, že jejich děti jsou HIV pozitivní, neví, co dělat, co je čeká, jak s tím můžou žít. My se jim snažíme maximálně pomoci,“ vysvětluje.

„Nejvíce si rodiče dělají starosti s tím, jak a kdy dítěti oznámit, že je HIV pozitivní. Tady je každá rada velmi citlivá,“ dodává Světa, psycholožka kyjevského centra. Ne všechny děti však vědí, že jsou HIV pozitivní.

„Vědí o tom starší děti, ale také ne všechny. Musí jim to říct rodiče, někteří si to přitom nepřejí. Z mnoha důvodů. Matky se většinou cítí vinny za to, že svému dítěti předaly virus HIV. Snažíme se rodiče přesvědčit, aby dětem oznámili jejich diagnózu už v pěti, šesti letech,“ dodává Věra Varigová. Takové dědictví děti bohužel odmítnout nemohou.