Slovensko: klikatá cesta od totality k samostatnosti

Centrem odporu proti komunismu v Československu byla před 20 lety Praha. Ovšem disidenti a opoziční mravenci prošlapávali cestu ke svobodě i na Slovensku. Jakou podobu měl tamní disent, v čem se odlišoval od českého a jak vypadala revoluce v Bratislavě nebo Košicích?

Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Plakáty a letáky

Plakáty a letáky | Foto: Ústav pro studium totalitních režimů

Píseň Ivana Hoffmana se stala neoficiální hymnou slovenských revolucionářů hned v prvních dnech po 17. listopadu.

Onoho studeného sychravého pátku 17. listopadu se v samotné Bratislavě ani v jiných městech nedělo vůbec nic. Studenti Vysoké školy muzických umění však vyšli do ulic už 16. listopadu. Tři sta se jich shromáždilo před Úřadem vlády a požadovalo dialog s mocí - na tehdejší poměry mimořádná událost.

Bratislava a svíčková demonstrace

Opravdu velká demonstrace se však konala mnohem dřív a Bratislava předběhla i Prahu. 25. března 1988 zaplnily Hviezdoslavovo náměstí tisíce lidí, kteří požadovali svobodu, a to svobodu náboženskou. Takzvanou svíčkovou manifestaci uspořádali lidé z katolických kruhů. Svůj úmysl oznámili úřadům, a proto hned ráno začala policie zatýkat aktivisty a studenti dostali volno, aby zmizeli z města. Účastníkům večerního protestu se hodily i deštníky, a to nejen kvůli počasí. Pořádkové jednotky se vyřádily.

Svíčkové manifestaci předcházela podpisová akce, ve které signatáři žádali náboženské svobody. Petici podpořil kupříkladu kardinál František Tomášek a na Slovensku ji během několika měsíců podepsalo sto tisíc lidí. Jedním z organizátorů protestu byl disident Ján Čarnogurský, podle kterého právě katolíci patřili mezi nejsilnější odpůrce režimu.

Hviezdoslavovo náměstí v Bratislavě dnes | Foto: Wikimedia Commons, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported

"Disent proti jakémukoli režimu a kdekoliv na světě, pokud má být silný, tak se musí opírat samozřejmě o co nejširší vrstvy společnosti. Musí čerpat z tradic, které jsou ve společnosti živé. Ne několik intelektuálů, kteří poslouchali Svobodnou Evropu, ale široké vrstvy dělníků a rolníků takové tradice znají. A to bylo na Slovensku křesťanství," vysvětlil.

Čarnogurský na příkladu svíčkové manifestace odráží názory, podle kterých byl slovenský disent slabý, stejně jako celá opozice. Chartu 77 podle Čarnogurského podepsalo na Slovensku jenom pár desítek lidí, a to především kvůli tomu, že její program se zcela míjel s požadavky Slováků.

"V Čechách navazoval disent přeci jen na národní nebo národně-státní tradice - vzpomínal se Masaryk, vznik republiky v roce 1918... Na Slovensku když se však připomnělo cokoli národní, tak to hned komunistická propaganda vztahovala na slovenský stát v letech 1939 až 1945 a vydávala to za klerofašismus a podobně. Když však porovnáme český disent - s Chartou a se vším - řekněme s polským disentem, tak i český disent vyzní takřka směšně," dodal Ján Čarnogurský.

Ján Čarnogurský | Foto: Ľubomír Smatana

Ján Čarnogurský skončil ve vězení v srpnu 1989 po procesu s takzvanou bratislavskou pětkou. Mezi pět odpůrců režimu patřil i profesor Miroslav Kusý, jeden z prvních signatářů Charty 77. Ten se řadil k občanskému disentu a kontakty s Prahou považoval za nezbytné.

"Měli jsme tam víc možností nějak se zorganizovat, připravit se. Slovenské kontakty zůstávaly v izolované podobě. Praha je pro Slováky radioaktivní. Kdyby nebyl vliv Prahy, je na Slovensku všechno v pořádku - to byla hlavní idea slovenských orgánů," zhodnotil tehdejší přístup slovenských představitelů Kusý.

Miroslav Kusý | Foto: Ľubomír Smatana

Další důvod oslabené opozice na Slovensku je prostá vzdálenost. V předrevolučním kvasu neexistoval internet ani mobilní telefony, pevné linky odposlouchávali agenti Státní bezpečnosti a disidenti ze Slovenska se jen těžko probíjeli za svými bratry ve zbrani do Prahy. Ani Miroslavu Kusému každá cesta nevyšla.

"Když jsem jel rychlíkem do Prahy, tak jsem se maskoval, abych unikl bezpečnostním kamerám. Protože oni mě tam například zadrželi s obviněním, že jsem ukradl kufr, a tím pádem vyšetřovali. Tak jsem si vzal nějaký starý kabát a tvářil jsem se - tehdy jsem byl o dvacet let mladší - jako stařec. Z pokusů dostat se do Prahy bylo řekněme půl úspěšných na půl neúspěšných," uzavírá slovenský chartista.

Košický disent cestoval raději do Prahy než do Bratislavy

V paradoxní situaci byli odpůrci režimu v Košicích, na samém východě Československa. Ti nebyli téměř vůbec v kontaktu s Bratislavou a raději drželi basu s Prahou. Důvodem byla nejen tradiční rivalita mezi Košicemi a Bratislavou, ale překvapivě také cestování vlakem.

Pohodlnější byl rychlík do Prahy než do Bratislavy, říká vydavatel samizdatů a výrazná postava košického uměleckého undergroundu Erik Groch, "protože jsme se vyspali a v Praze jsme v devět vstali a šli rovnou k Pinkasům nebo i jinam na první setkání. Byli jsme, dá se říct, silně pragocentrická košická skupina a Bratislava nám skutečně nic neříkala."

Opoziční mravenci z Košic měli také zcela jiný pohled na politické aktivity bratislavského disentu. Košice si udržely tradiční multietnický charakter. Město je plné Maďarů, Poláků, Rusínů a Čechů dodnes. Nacionalismus a zdůrazňování národních slovenských zájmů nepatřily do výbavy košické opozice. Ta se proto na Bratislavu dívala s podezřením, říká Erik Groch.

Erik Groch | Foto: Ľubomír Smatana

"Nebyli to všichni, nebyl to určitě Milan Šimečka, Ivan Hoffman a Fedor Gál, ale byla tam skupinka okolo Jána Čarnogurského Nikdy jsme nepředstavovali vzor hrdých patriotů. Necítili jsme to a ani jsme to neuměli zdůvodnit," říká Erich Groch.

V Česku se volněji dýchalo i alternativním hudebníkům

Silnější vazbu na západní část Československa měly i alternativní hudební kapely, a to z prozaického důvodu - v Česku měly víc šancí si zahrát.

V roce 1975 založili v Trenčíně skupinu velmi mladí hoši - bylo jim patnáct let a zpěvákovi Michalu Kaščákovi pouhých třináct. Kapelu nazvali Bez ladu a skladu, poměrně rychle se dostali na alternativní výsluní a brázdili celé Československo - když zrovna nebyli v klatbě.

"Mnohokrát se nám v Čechách stalo, že nám pořadatel po koncertě řekl: 'Tyhle písničky jste měli dnes zakázané, ale já to vezmu na sebe a neřešte to, kluci.' V Bratislavě se to stávalo vždy před koncertem a měli jsme tam i mnohem víc zakázaných koncertů než v Čechách," doplnil Kaščák.

"Na Slovensku, myslím si, měli lidé větší strach, i když to tak možná na první pohled nevypadalo," vzpomíná hudebník a bourá tak oblíbený názor, že pod Tatrami fungovaly za socialismu volnější poměry. Považuje to za mýtus, který patrně vyplývá z toho, že Slovensko je menší, skoro všichni se znají, a jak praví s nadsázkou oblíbené úsloví, každý měl v rodině gardistu nebo komunistu.

"Co se týká hudby, tak v Čechách vznikaly daleko odvážnější věci, bylo tam daleko víc možností koncertovat a i mnohem víc určité odvahy - i mezi českými kapelami. Hráli jsme například v Lipnici v osmdesátém osmém, kdy se poprvé objevil Havel na veřejnosti po dvaceti letech s projevem. Něco takového bylo na Slovensku přímo nemožné," vzpomíná vůdčí osobnost kapely Bez ladu a skladu.

Něco na tom asi bude, protože o rok později hrála na festivalu Bratislavská lyra americká písničkářka Joan Baez. Ta na koncertě veřejně přivítala Václava Havla a na podium pozvala Ivana Hoffmana a Vladimíra Mertu. Ani jeden z nich nedohrál do konce, důstojníci StB převlečení do uniforem pořadatelů vypnuli elektřinu. I tak to byl neklamný důkaz, že režim slábne na obou březích řeky Moravy.

Ahoj, Evropo!

V létě a na podzim roku 1989 ještě disidenti, ať už z řad katolíků, nebo občanské opozice, a také lidé z undergroundu a velmi silného hnutí ochránců přírody táhli za jeden provaz. Ideové rozdíly však předznamenaly i pozdější rozdílný vývoj na Slovensku a v Česku, který nakonec vedl k rozdělení federace. 17. listopad byl začátkem konce společného státu. To však ještě revolucionáři plní ideálů netušili.

Centrem listopadových demonstrací v Bratislavě bylo náměstí SNP. Jedna z proslulých černobílých fotografií zachycuje dvojici mužů, kteří se na tribuně připravují ke čtení prohlášení - herec Milan Kňažko a Ján Budaj s pověstnou pruhovanou zmijovkou na hlavě.

Patřili k vůdčím osobnostem Verejnosti proti násiliu, což byla slovenská obdoba Občanského fóra. Ovšem vůdčích osobností bylo mnoho, to byl rozdíl oproti Česku, říká sociolog Fedor Gál.

"To tělo mělo mnoho hlav. Neumím říct, jestli byl Fedor Gál důležitější než Peter Zajac, Martin Bútora, Milan Šimečka, Ján Budaj, Milan Kňažko... Byli jsme skutečně parta, bylo to jedno tělo, jedna duše a jako parta jsme se strašně dlouho chovali. Dneska se mnozí z této party ani nepozdraví, ale to už je zase jiný příběh," říká Fedor Gál.

Fedor Gál | Foto: www.fedorgal.cz

První demonstraci i s technickým zázemím, tedy s tribunou a zvukovou aparaturou, zorganizovala Verejnosť proti násiliu - zkráceně VPN - v úterý 21. listopadu. Emotivní vystoupení řečníků se neslo ve stejném duchu jako po celém Československu a zachovaly se z něj zvukové záznamy, tedy i proslov Milana Kňažka.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ukázka z projevu Milana Kňažka

Za zmínku stojí, že zatímco po celém Slovensku vznikaly odnože VPN, v Košicích jako asi v jediném slovenském městě založili aktivisté Občanské fórum. Ideové důvody vysvětluje Erik Groch: "Je třeba říct otevřeně, že v 70., 80. letech politický zápas vedla především Praha, ale nejen Praha - vedli ho jednoduše Češi. A my jsme se skutečně především bránili - byl to velmi tvrdý bratislavský tlak - abychom se včlenili do VPN a vyčlenili z Občanského fóra."

Mezitím VPN v Bratislavě pořádala jednu demonstraci za druhou, organizovala generální stávku a 29. listopadu přivítala poprvé během revoluce Václava Havla. Ten den také VPN oznámila, že revolucionáři půjdou pěšky do Rakouska. To byl zcela zásadní okamžik, protože obyvatelé Bratislavy na tom byli podobně jako Berlíňané - ostnaté dráty viděli přímo z oken paneláků.

Náměstí SNP dnes | Foto: licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, Wizzard

"Myslím, že je třeba zmínit polohu Bratislavy, protože to není ani Praha, ani Brno, ani Olomouc, ani Plzeň. Je to město na hranici, kde jsme se 40 let dívali přes Dunaj na Rakousko, jako kdybyste se dívali na Měsíc. Pro nás železná opona nebyla žádný intelektuální koncept, něco, co vymyslel Churchill. Bylo to tady - velmi hmatatelné, velmi ponižující. Znamenalo to propustky do pohraničních obcí, kontroly, clo, výstřely, a to všechno jsme stále viděli, slyšeli, žili v tom a uvědomovali jsme si to," říká Martin Bútora.

Pochod do Hainburgu patří k přelomovým okamžikům. Obyvatelé Bratislavy byli první, kdo v Československu strhli železnou oponu a prošli do svobodného světa. Během komunismu zahynuly na této hranici desítky lidí, a proto se revolucionáři rozhodli, že nenáviděný plot pokoří 10. prosince na Mezinárodní den lidských práv.

V novém dokumentárním filmu časopisu Týždeň Dobré ráno Slovensko, který natočil Fedor Gál, vzpomíná členka VPN Zuzana Tatárová, která měla přípravu pochodu na starost.

"S panem starostou jsme si padli do oka a on se mě ptal, kolik lidí tam asi přijde. Kolik odhaduji. Řekla jsem, že nevím, tak deset, dvacet tisíc. Bylo tam dvě stě tisíc lidí. Musím říct, že mne to samotnou zaskočilo. Byl to den, kdy jsem poprvé plakala - pro mne největší den revoluce. Nikdy potom už žádný větší nebyl. Když Ján Budaj řekl 'Ahoj, Evropo!' a když to potom Milan Kňažko zopakoval ve francouzštině..." vzpomíná s dojetím.

Hranice není korzo. Tento výrok pronesl na začátku normalizace jiný bratislavský rodák, komunistický vězeň i věznitel, prezident Československa Gustáv Husák. A právě 10. prosince 1989 opustil pod tlakem událostí Pražský hrad.

A lidé stříhali jeho ostnatý drát, přidali se pohraničníci a uprostřed Dunaje parkoval remorkér plný reproduktorů, kde hrál naživo Karel Kryl, vzpomíná tvůrce tehdejšího happeningu Ladislav Snopko.

"Protože ještě nebyla bezdrátová technologie jako mikrofony bez šňůry, tak jsme měli vojenské vysílačky, které byly napojené na aparaturu, a to, co jsme řekli z rakouského břehu Dunaje, šlo z lodě na oba dva břehy, podobně jako když někdo řekl něco z československého břehu Dunaje. Takže se vytvořil takový most. A to bylo to 'Ahoj, Evropo!' - zrušili jsme železnou oponu. Tímto činem jsem si najednou uvědomil: A bolševik je definitivně pryč!" vzpomíná Snopko.

Od euforie k mečiarismu

Revoluční opojení vystřídala přes zimu praktická politika. VPN vybírala kandidáty do parlamentu, instalovala své lidi na důležité pozice ve státní správě a především hledala vhodného člověka na veledůležitý post ministra vnitra. Do konkurzu se přihlásil i neznámý podnikový právník Vladimír Mečiar, který však svými znalostmi všechny okouzlil.

Ján Budaj, Milan Kňažko a Fedor Gál | Foto: www.fedorgal.cz

Nikoho tehdy nenapadlo přemýšlet, kde ke svým znalostem přišel, vzpomíná divadelní režisér Martin Porubiak. "Ovládal všechny mechanismy okresních a krajských národních výborů a tak dále, které neovládali lidé odjinud. Přišel perfektně připravený a všechny je totálně okouzlil. Nemám na to racionální názor, ale já jsem toho člověka nesnášel, řekl bych, biologicky. Jsou prostě různé druhy živočichů, které se vzájemně nesnášejí," vysvětluje své dojmy z prvních setkání s Mečiarem režisér.

A pak už to šlo ráz na ráz. Vladimír Mečiar se velmi rychle vypracoval na nejvlivnějšího muže Slovenska a začal psát novou kapitolu moderních slovenských dějin. Slovensko dovedl na jedné straně k vytoužené samostatnosti, na straně druhé k mezinárodní izolaci a do hlubokých ekonomických problémů, říká Martin Bútora.

"Tady všude Mečiar a jeho lidé usilovali o uplatnění diktátu většiny. Postupně se jejich protivníky stávaly další a další instituce. Co zemi nejvíc poškodilo, vnitřně i navenek, byl způsob a styl vládnutí - autoritářský a populistický nacionalismus," myslí si bývalý disident.

V důsledku politického a ekonomického marasmu při budování nového státu proběhla například další vlna vystěhovalectví, která dodnes není zmapovaná. Lidé odcházeli především za prací, což je staletá slovenská tradice, ale utíkali také před Vladimírem Mečiarem. Dnes to možná zní příliš pateticky, takových lidí však bylo dost a nebyli to jenom intelektuálové typu Fedora Gála.

"Odešel jsem ze Slovenska, když se rozpadalo Československo. Jednak mi bylo líto Československa, což dnes zní sentimentálně, ale mně se nechtělo žít pod kuratelou vlády, kterou tehdy reprezentoval Vladimír Mečiar. Připadalo mi to trochu nedůstojné pro mne osobně, protože jsem věděl, co to je za politika, ale hlavně se mi zdálo, že Praha poskytuje více šancí pro kvalitní život než Bratislava," popisuje Fedor Gál.

Vladimír Mečiar | Foto: Ľubomír Smatana

Devadesátá léta minulého století získala nálepku mečiarismus. Tajná služba unesla prezidentova syna, měla prsty ve vraždách policistů a mafie si bez problémů rozdělila Slovensko. Tečku za mečiarismem udělal sám Mečiar. Jeho voliči stále chudli, stejně jako celá země, a odpor obyvatel rostl.

Parlamentní volby v roce 1998 Vladimír Mečiar sice ještě vyhrál, ale už nedokázal sestavit vládu. Svůj konec oznámil ve Slovenské televizi tak teatrálně, jak se na zhrzeného národního hrdinu sluší.

Příliš tvrdé reformy a populistická nostalgie

Ekonomické a politické následky mečiarismu odstraňovaly následující vlády Mikuláše Dzurindy. Ze Slovenska se po tvrdých reformách stal středoevropský ekonomický tygr, země vedla tabulky hospodářského růstu a vysloužila si obdivné pohledy ze zahraničí. Jenže reforma byla až příliš tvrdá, což přiznal i Mikuláš Dzurinda.

"V letech 1999 a 2000 jsme měli propad reálných mezd až 8 procent. Unesli by Češi během dvou let takový propad? Není se třeba příliš divit. To, co jsem dělal, nebylo jenom pohlazení. Byla to tvrdá opatření. Někdy jsme se trefili přesně, někdy odletěla i tříska. Drama bych z toho však nedělal. Možná vás překvapí, kolik pozitivního povzbuzení se mi dostalo od lidí, kteří chápou, že jsme měli tehdy odvahu udělat, co bylo třeba," říká bývalý premiér.

Mikuláš Dzurinda | Foto: Wikimedia Commons, Licence Public Domain, volné dílo

Odvahu obyvatelé neocenili. Slovensko se rozdělilo na dvě části - na převážně chudý východ, sever, jih a bohatý západ a Bratislavu. Toho využil populista Robert Fico. Kampaň postavil na tvrdé kritice reforem a v roce 2006 s masivní převahou vyhrál volby a sestavil vládu.

Jeho vztah k sametové revoluci nejlépe vystihuje výrok, že si 17. listopadu ani nevšiml. V pořadu Lampa televize Joj Robert Fico svoji myšlenku zopakoval.

I proto si premiér Robert Fico sametovou revoluci téměř ostentativně nepřipomíná. V den 20. výročí první demonstrace bratislavských studentů bude v Moskvě a 17. listopadu v Londýně. Na tom však není nic divného - alespoň z pohledu politika, který chce znovu vyhrát volby. Fico vychází vstříc voličům, kteří se dívají na dobu před rokem 1989 s nostalgií a s hřejivým pocitem na hrudi, říká někdejší chartista Miroslav Kusý.

"Fico je odchovanec komunistické strany a na 17. listopad se díval jako na něco, co narušilo vývoj, který by dospěl k proměnám cestou, kde by komunisté měli prim. Samozřejmě, že Fico vychází z tohoto zázemí a počítá s reakcí svých voličů. Kdyby na něho voliči tlačili jiným způsobem, tak bude uvažovat jinak," myslí si Miroslav Kusý.

Robert Fico | Foto: Ľubomír Smatana

Mladá generace žádnou nostalgií netrpí

Ohýbaj ma, mamko, keď som ešte Janko. Až ja budem Jano, neohneš ma, mamo. Toto pěkné slovenské přísloví připomíná, že jiný pohled na 17. listopad bude mít zřejmě až generace dnešních náctiletých. Přesvědčil jsem se o tom v létě roku 2008 na hudebním festivalu Pohoda, kde téměř deset tisíc mladých lidí naslouchalo hodinové přednášce Václava Havla.

"Jsem jenom rád a velmi šťastný, že to není jako za starých časů - že nikdo nevykřikuje podivná hesla, že se nehází žádná vajíčka, že je tu konečně parta lidí, kteří poslouchají a tleskají tomu, čemu stojí za to zatleskat," řekl mi jeden z organizátorů festivalu.

Na festival Pohoda do Trenčína přijíždí každoročně kolem 30 tisíc převážně mladých lidí, kteří žádnou nostalgií netrpí a pro které je všechno před rokem 1989 něco jako středověk z učebnice dějepisu. To dobře ví i zakladatel festivalu Michal Kaščák, který to dokumentuje malou hudební příhodou.

"Nedávno jsem vyprávěl jedné mladé dámě o tom, jaké to bylo - jak se dělaly přehrávky, jak musela mít každá kapela zřizovatele, jak nemohla svoje nahrávky rozmnožovat, jak musely být všechny texty schvalované, jak existovaly komise a tak dále. A ona mi řekla, že mi to nevěří, a já jsem ji nedokázal přesvědčit. Je to dobře, protože je vidět, že nastavení je už dnes takové, že co nám tehdy připadalo normální, teď připadá lidem jako špatný vtip," usmívá se Kaščák.

Ačkoli slovenská společnost vypadá na první pohled stejně jako česká a vystřízlivění z praktické politiky přivádí k vystřízlivění řadu lidí na obou březích řeky Moravy, Slovensko je v komplikovanější pozici. A to ze dvou základních příčin - země je z historických důvodů chudší a potýká se s většími hospodářskými problémy, z nitra národního vědomí pak stále vyvěrá ozvěna Uherska a plodí nacionalismus zaměřený na obranu mladého státu. To už se ale na svobodných cestách stává.

Přehrát

00:00 / 00:00

Slovensko: klikatá cesta od totality k samostatnému státu

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme