Pravoslaví je neoddělitelnou součástí Srbska

Srbská pravoslavná církev má v životě dnešní srbské společnosti velkou roli. „Máme pořád obrovskou většinu národa v církvi. Nadpoloviční většina jsou mladí lidé,“ řekl mi vysoký církevní hodnostář srbského pravoslaví Archimandrit Danilo Ljubotinja v chrámu svatého Sávy.

Jeho slova mohu potvrdit i z běžného života v Srbsku. Spousta lidí se zastavuje v kostele při cestě z práce. Většinou jde o neustálý proud jednotlivců, ale i manželských dvojic a zamilovaných párů. Vývoj vztahu k náboženství je možné dobře pozorovat na stavbě největšího aktivního pravoslavného svatostánku na světě - chrámu svatého Sávy. Staví se neuvěřitelných 117 let.

„Právě když se chrám začal stavět a růst do výšky, vypukla první světová válka. Vidíte ty tmavé cihly ve výšce osmi metrů? Tam tehdy sahal, když se stavba zastavila,“ ukazuje mi Archimandrit Danilo Ljubotinja. A než se svět a nový stát Království Jugoslávie vzpamatovaly, přišla druhá světová válka.

„Německé jednotky si z chrámu udělaly garáže pro bojovou techniku. Tak to trvalo až do osvobození Rudou armádou, která vyhnala tu předchozí a do zdejších ‚garáží‘ si dala svoji techniku. Po ní zase Jugoslávská lidová armáda,“ přibližuje osud stavby kněz.

Po dobu budování jugoslávského socialismu zůstal stav téměř nezměněný. „Až první demokraticky zvolený premiér Zoran Džindžič dal nový impuls k dostavbě chrámu a pokračuje v tom i dnešní prezident, který už také zmínil, že by se rád dožil dokončení chrámu,“ doplňuje.

Svatý Sáva, podle kterého je chrám nazvaný, je patronem Srbů. Podle tradice také prvním spisovatelem, zakladatelem srbské státnosti a klášterů. To vše je hluboce vryto do srbské paměti. Podobně jako slavná i pohnutá historie srbských pravoslavných klášterů na severu i jihu země - v Kosovu a jeho okolí.

Překvapilo mě, kolik svátků pravoslavní křesťané slaví. Kromě tradičních Vánoc a Velikonoc, které tady trvají o den až dva déle, slaví také svátek svatého Jana a dalších světců. Kromě toho mají třeba i svátek chleba. To vše je vždy doplněno spoustou dobrého jídla a pití a bohoslužbou.

Branka Vukovičová ze srbského rozhlasu mi objasnila, že pro ni a velkou část jejích krajanů jsou to spíše všechno národní zvyky. Sama se nepovažuje za věřící v pravém slova smyslu, přestože do chrámů a kostelů chodí a světí křesťanské svátky jako své.

„Přesto nekonečně obdivuji naše kláštery z 8. až 14. století pro jejich nádhernou architekturu a únosnou míru vůči člověku. Obdivovala jsem ve světě i místní chrámy včetně pařížské Notre Dame, ale za nejkrásnější považuji ty naše z tohoto období,“ říká Branka Vukovičová.

Její kolegyně Sanja Miličová mi zase zdůrazňovala tolerantnost srbského pravoslaví. „Nejoceňovanější ministr v srbské vládě mezi obyčejnými lidmi je muslim Rasim Ljajič, který má na starosti záležitosti práce a sociálních věcí. Je to bosenský muslim,“ tvrdí.

I v Srbské pravoslavné církvi jsou různé proudy - radikální a moderní, ale i umírněný uprostřed. Jeho představitelem je také nový patriarcha Irinej.