15. den. Starý dobrý jasan, kůň z ruských stepí a trochu elektřiny
Jasanové lyže nepatří do muzea. Stačí je pořádně zrenovovat a pak už jezdí skoro samy. Staromilců sice není mnoho a jasanových lyží s původním řemínkovým vázáním ještě méně, ale na Božím Daru se jich pár desítek najde. Tedy když se sejdou všichni členové Telemark Teamu Boží Dar. Tentokrát se sešli jenom dva, i tak to ale stálo za to.
Profesionál z Horské služby Tomáš Černý se přehrabuje v lyžích na tmavé chodbičce u dveří horské chaty Zelinka, aby aspoň jedny na ukázku vylovil. Světlo jsme našli a jasanky se objevily v celé své kráse, ohoblované, nalakované. „Jenom řemínky ještě potřebují rekonstrukci,“ říká.
Celá kupa lyží ale stojí v dílně, kde se s nimi po večerech zálibně mazlí Honza Kulhánek. Vousatý jedinec jakoby ze starodávné horské pohlednice vystřižený vysvětluje historii a hlavně styl telemark, který je pro jasan typický: „Na těchto lyžích si hubu nerozbiješ. A když tak jenom málo.“
Protože se na jasankách dá lyžovat jenom v pořádné vrstvě prašanu a teď je skoro bezsněžno, necháváme jízdu naostro na jindy a pouze kloužeme stylem telemark k hospodě.
Taková pěkná holubička. Zájemce odkážu na www.jasanky.com, kde je dostatek podrobností a třeba i termíny a místa závodů na historických lyžích.
Muž z marintgotky
Do historie se tak trochu propadl i Roman Joska, kterého jsem našel nedaleko vesničky Kfely ve Slavkovském lese. Vyšel mi vstříc z maringotky, před kterou se pásl kůň, a pobíhali dva psi.
Z Prahy odešel tento čtyřicátník už kdysi dávno a tady na louce na kraji lesa žije nepřetržitě sedm let. Nejdřív těžil dřevo, pak se stal pastevcem ovcí a krav a přes zimu chodí pracovat na farmu.
„Jako kluk jsem čítával u babičky na půdě jeden rodokaps za druhým a chtěl jsem být kovbojem. Tady se mi to splnilo,“ vypráví.
„Ideální zvíře. Divoch. Celý rok je venku. Ani na zimu nepotřebuje stáj,“ říká Roman, který s ním jezdí po pastvě a na výlety po okolí.
Roman tady žije sám, občas přijede přítelkyně, sem tam se někdo staví na kávu. Maringotku má vyzdobenou fotografiemi svých dětí, snímky koní a na poličce hromadu knih většinou o koních, ale schroustá kde co.
„Většinou odbornou, ale i duchovní literaturu nebo beletrii.“ V zimě toho ale moc nepřečte, protože v maringotce nemá elektřinu. Při lampičce to neprotahuje. „Prostě zalehnu a přemýšlím. Srovnávám si v hlavě život.“
Tento kousek půdy na kraji by docela rád koupil, ale zatím to s majitelem neprobíral. Všechno má podle Romana svůj čas, ale už by to chtělo malinko víc pohodlí.
„Taková teplá voda nebo záchod, s prominutím, kde se dá něco přečíst, je po sedmi letech poustevničení velké kouzlo,“ svěřuje se.
Zatím si stále vaří na kamnech, které udrží teplo v maringotce až do mínus dvaceti stupňů. „Potom už je to fakt nepříjemné.“
Za skřítky
Na poustevníka nebo lesního muže Roma Joska moc nevypadá. Žádné díry na kalhotách, všechno vyprané, solidní, jenom ho ale baví žít dál od lidí a skromně.
„Nejsem z těch, co by se chtěli vrátit na stromy.“ A tak uvažuje nad tím, že když to vyjde, postaví srub s větším luxusem. „Většina věcí přijde sama, takže to nějak dopadne,“ věří.
Dnes ovšem jde jedné věci vstříc. Večer si bere auto a jede do města do kina. Dávají Hobity.