Obyvatelé Dalmácie utíkají na místo, které stále má svou duši
Letní sezóna na Jadranu pomalu dobíhá do svého každoročního cíle. Statisíce českých turistů si tam i letos odpočinuly od svých všedních starostí. Přemýšleli jste však někdy o tom, kam od svých starostí utíkají obyvatelé pohostinné Dalmácie? Nabídneme vám jeden tip – ale protože je tajný, nesmíte o něm nikomu říci. Ve vlastním zájmu.
Tady někde v přístavu ve Vodicích mě má čekat kamarád Joso Bilan se svým člunem. Slunce se pomalu noří do horizontu Jaderského moře a to je přesně ta doba, kdy si Dalmatinec Joso vyráží odpočinout.
Nasazujeme si brýle a skáčeme rovnou do vody. Necelých deset minut od přístavu a nikde nikdo.
Míříme do malé zátoky na ostrově Prvić. Od pevniny je ostrov obehnán starými zdmi, což na chorvatských ostrovech vidím poprvé.
„Je to ochrana před větrem a vlnami,“ vysvětluje Joso. Prvić totiž není jen tak nějaký ostrov.
„Je to jeden z mála ostrovů, který je celý úrodný. Údajně je korálového původu. Kromě kousku na jižní straně tady nejsou žádné kameny. Ty se musely vozit se sousedních ostrovů,“ dodává Joso.
Ve Vodici dosud stojí vila tajemníka Rudolfa II.
Úzký průliv mezi pevninou a Vodicí odděloval dva světy. Svět suchozemců a svět mořeplavců.
Vodičané sem jezdili obdělávat pole, protože obyvatelé Prviče buď pracovali v Americe, nebo byli námořníky a jejich ženy se staraly o rodinu. Zůstaly tady po nich dvě fantastické osady.
Za křovinami a ve stínu pinií se skrývá letní sídlo Fausta Vranćiče, renesanční osobnosti se vším všudy. Tento tajemník císaře Rudolfa II. se na přelomu 16. a 17. století proslavil jako polyhistor, lingvista, konstruktér, vynálezce, letec, fyzik a diplomat. Tělo na jeho přání spočinulo ve zdejším kostele sv. Marije.
Vila Fausta Vranćiče je dost zanedbaná. „Z rodu Vranćičů už zbyli jenom dva poslední potomci – bratr a sestra. Chtěli jsme ve vile zřídit muzeum, ale oni ji státu, kraji ani městu nechtějí prodat. Jsou už dost staří – mají 80 nebo 90 let,“ říká Joso.
Život na ostrovech? Žádná romantika
To už jsme sešli až do námořnické osady Šepurine. Tradice mořských vlků tady ještě doznívá. Starosta – pan Goran Kursar – je totiž kapitánem ve výslužbě.
Pan starosta má nějakou melancholickou náladu. Říká, že moderní doba není pro něj, a raději vzpomíná na staré zlaté časy.
„Procestoval jsem skoro všechna místa na našich ostrovech a jenom jedno se dá srovnat se Šepurine. Je to Račišče na Korčule. V Dalmácii nenajdete další vesnice, které mají dva kostely a třípatrové domy. To je důkaz, že to byla bohatá osada,“ uvažuje.
„Ostrov pomalu vymírá, mladí se stěhují do měst na pevnině a úrodná půda leží ladem. Úřady proto chtějí zrušit i statut chráněného území. Snad aby se tady mohly postavit betonové hotely,“ stěžuje si starosta Kursar.
„Vodičtí papaláši obcházejí naši samosprávu, myslí si, že jsme hloupí, neschopní a leniví. Proto rozhodují o nás bez nás. Jediný, s kým se baví, je jistý Lino, což je kriminálník a podvodník, který tady prosazuje své zájmy,“ dodává.
Když má místo svoji duši
Život na ostrovech není taková romantika, jak si představujeme. I když lidem z pevniny se to těžko vysvětluje.
„Není důležité, jak je moře široké, ale jaká jsou ta malá místa. To je to, co mám rád. Každé z těchto míst má svoji duši,“ dodává Joso.
