Před 24 lety se v Lipsku dějiny měnily bez krveprolití. Připomíná to slavnost světel
Jsou události, které se staly mezníkem v dějinném vývoji. K jedné takové došlo 9. října 1989. Sedmdesát tisíc lidí se tehdy sešlo v okolí kostela svatého Mikuláše v Lipsku. Šlo o největší protest v bývalém východním Německu od roku 1953. Zlom, který skončil pádem komunistického režimu. Jak na tu dobu po 24 letech místní vzpomínají?
Na obřím plátně zavěšeném na průčelí lipské opery běží obrazy východních Němců prchajících přes Prahu do západního Německa. Videoinstalaci na Augustově náměstí přihlíží 30 tisíc lidí. Mezi nimi také manželé Huberovi.
Přiznávají, že před 24 lety je nenapadlo, že v roce 2013 budou na stejném místě uprostřed pokojného happeningu. „Tehdy jsem tu osobně nebyla. Měla jsem malé dítě a měla jsem strach, že bych ho už nemusela vidět.“ Strach ze zásahu policie nebo armády přiznávají i další tehdejší pamětníci.
Společně chtěli získat sílu ke změně
„Myslím, že se velmi rychle zapomíná a vzpomíná se jen na to dobré. Lidé vzpomínají na to, že byla jistota práce, a na to nepříjemné už zapomínají. Lidé nemohli cestovat a příliš vyjadřovat své názory,“ říká studentka teologie Alžběta Matějovská, které se dostalo pocty vystoupit v kostele svatého Mikuláše na mírové modlitbě.
V roce 1989 byl kostel svatého Mikuláše jedním z nejsledovanějších míst v NDR. Stále navštěvovanější modlitby za mír neunikly pozornosti tajné služby Stasi. 9. října se v kostele sešlo dva tisíce lidí. Kostel byl obklíčený policií i bojovými jednotkami. Modlitba probíhala v neuvěřitelném klidu. Na její závěr zazněla výzva proti násilí. Na věřící čekaly před kostelem desetitisíce lidí se svíčkami v ruce.
„Chtěli jsme otevřít kostel všem lidem, kteří se potřebovali najít, pojmenovat své potíže a společně získat sílu ke změně. S každým dalším pondělím lidé ztráceli strach. Krok za krok získávali sebevědomí, ze kterého se zrodila tato výjimečná revoluce, která bez krveprolití přinesla tak radikální změny.“
Farnost tehdy vedl Christian Führer. „Trvalo to asi hodinu, než se kolem kostela vytvořil obrovský řetězec lidí. Na to, jak lidé bez jakéhokoliv nařízení začali volat ‚my jsme národ‘, člověk nikdy nezapomene.“
„Jasné znamení, že režim končí“
„Informace o demonstracích v Lipsku se k nám dostala přes Hlas Ameriky. Jako disidenti jsme věděli, že je tam výrazné hnutí a je čím dál více viditelné. To pro nás bylo velké povzbuzení, protože jestli se hýbaly události v NDR, tak to bylo jasné znamení, že ten režim končí,“ vzpomíná Milan Uhde.
Na místě, kde začal rozpad východoněmeckého režimu, přednesl letos projev.
Na náměstí před lipskou operou se objevuje další videosekvence – pražské jaro a okupace Československa v srpnu 68.
„Byla to důležitá doba,“ vysvětluje paní Huberová, proč neváhala se i letos zúčastnit slavnosti světel. „Je dobré, co se stalo. Samozřejmě na mnoha věcech je ještě třeba pracovat. Jak říkal prezident Havel, jsme teprve na cestě k demokracii, ještě nejsme hotovi,“ dodává manželský pár, který si spolu s tisíci dalších přišel se svíčkami v ruce připomenout událost, která cestu k demokracii odstartovala.
