Jako ve školní jídelně. V sikhském chrámu vaří pro sto tisíc lidí denně
Zlatý chrám v indickém Amritsaru je duchovním centrem sikhského náboženství. Každý den navštíví rozsáhlou svatyni obrovské množství lidí. Sami věřící říkají, že chrám je symbolem bratrství a rovnosti mezi lidmi. A také proto je jeho součástí i obří kuchyně a jídelna, kde nasytí každého, kdo má zájem. Samozřejmě bez ohledu na náboženské vyznání. Denně tak připraví v kuchyni jídlo pro sto tisíc lidí. Mezi strávníky usedl i reportér Jaromír Marek.
Je to jako ve školní jídelně. Jen s tím rozdílem, že sedím na podlaze, před sebou mám plechový tác s malými miskami. Právě přichází mladý muž s vědrem plným čočkové polévky... a můžeme obědvat.
Misky přede mnou se nejprve plní kořeněnou čočkovou polévkou zvanou dhál a vařenou rýží. Nakonec přistávají sladké krupicové koule. V prostorné hale obědvají zároveň se mnou nejméně další dvě stovky lidí. Už s plným žaludkem vyrážím do kuchyně.
Dvě a půl tuny čočky denně
Všude je plno páry a vůní. Svou rozlohou připomíná kuchyně spíš tovární halu. V obřích kotlích to bublá a vousatí muži v turbanech míchají obsah vařečkami velikosti pořádného pádla. Tady se nepřetržitě vaří a smaží. Tak, aby žádný návštěvník Zlatého chrámu v kteroukoliv denní ani noční dobu neodešel hladový. A protože poutníků je mnoho, jídla, které se každý den navaří a sní, je úctyhodné množství.
„Každý den spotřebujeme půl druhé tuny čočky, sedm tun mouky a více než tunu rýže,“ vypočítává Navbir a vede mě mezi zakouřenou kuchyní. „Jen přebírání a mytí čočky zaměstná denně 300 lidí. Dvě stovky lidí vaří a další dvě stě obsluhují strávníky,“ říká.
Všichni, kdo v kuchyni pracují, jsou dobrovolníci. Pracovat tady je pro každého Sikha velká čest. „Je to úžasné pracovat takto společně. Doma vařím jen pro svoji rodinu, tady pro všechny lidi, kteří sem přijdou. Jsem tady už třetí den. Cestovala jsem vlakem celý den. Po domově se mi ale rozhodně nestýská,“ pochvaluje si žena, kterou za hromadou cibule skoro není vidět.
„Vždycky to byl můj sen tady pracovat. Teď se mi konečně vyplnil“, doplňuje její soused.
Chlebové placky z automatu
O dobrovolníky tady nouzi rozhodně nemají. Zájem o loupání cibule, vaření rýže nebo umývání nádobí je stejný jak mezi chudými rikšaři, tak bohatými majiteli firem. Samozřejmě, že v běžném životě by nic podobného ani jedni, ani druzí nedělali a také nedělají.
„Tady se ukazuje, že všichni jsme si rovni, že před bohem nejsou mezi lidmi rozdíly. Je jedno, jestli tady pracuješ měsíc, nebo jen jednu hodinu,“ říká muž, který tvrdí, že pracuje jako manažer. Teď klečí na zemi a drhne podlahu.
Vše se tady dělá ručně: přebírá čočka i rýže a umývá nádobí. O to víc jsou všichni patřičně hrdí na svůj světový unikát – automat na výrobu a pečení chlebových placek!
„Nikde na světě neexistuje žádný další automat na výrobu roti, jen tady. Speciálně pro Zlatý chrám jej vyvinul a sestrojil jeden sikhský inženýr. Výroba stejného množství placek by zaměstnala padesát lidí. Takhle tvoří obsluhu automatu pouzí dva lidé,“ vychvaluje stroj Navbir a s pýchou zdůrazňuje, že stroj uválí a upeče 25 tisíc placek za hodinu.
Do nenažraného jícnu stroje cpe obsluha kilogramy a kilogramy těsta. Roti si už robot uválí sám, na běžícím pásu pak projedou elektrickou pecí a na konci už skládají placky do košů. Odtud putují do obřích jídelen. Tam už na ně čekají hladoví poutníci.
