Jantar se nejlépe hledá po bouři a v zimě, i tak je ale potřeba trpělivost a štěstí
Hodně lidí se na pobřeží Baltského moře prochází se skloněnou hlavou. Pokud nehledají snubní prsten, mušle nebo kamínky, chtějí pravděpodobně zahlédnout nějaký kus jantaru, kterým je Balt proslavený a kterému se také říká baltský diamant.
Jenomže najít tuto před mnoha miliony let zkamenělou pryskyřici není tak snadné – člověk potřebuje hodně trpělivosti a asi i štěstí. Ingo Engels se přehrabuje v šuplíku, který je plný jantarů. Velkých i malých a různých barev: jsou červené, bílé, žluté nebo hnědé.
„Barva je přírodní. Vnější povrch bývá kvůli zvětrávání tmavší, směrem k jádru je pak jantar světlejší,“ říká Ingo. Žije na ostrově Hiddensee něco přes šedesát let. Bydlí ve Vitte, což jedna ze čtyř vesnic, které na tomto malém ostrově, na kterém jsou zakázána auta, jsou.
Ruční výroba šperků
A že je jantar uvnitř světlejší, ví Ingo dobře. Vyrábí z nich šperky, přívěsky, náramky, náhrdelníky, náušnice a také umělecké předměty. Všechno visí na stěnách jeho malé dílny, která je zároveň také krámkem.
„Nápady přicházejí, až když držím jantar v ruce. Tak trochu sám si řekne, co by z něj mělo být. Musím ho mít před sebou.“ Ingo drží v ruce malý kousek jantaru, prý to byla kapka pryskyřice, k tomu si vzal kousek tmavého dřívka, které také našel na pláži. A pak to celé brousí. I ručně.
Zima, bouře a štěstí
„Na hledání jantarů mě jako malého kluka brávala už babička. A šperky jsem z nich vyráběl dokonce už v šesti nebo sedmi letech,“ vzpomíná Ingo. A jak se dá najít? „Je potřeba vyrazit na pláž po bouři, když se uklidní vítr. Pak vystupují jantary z vody.“
Nebo je možné, což asi turisté moc nedocení, vyrazit na jantary v zimě: „Když má Balt 3,8 °C a méně, je jantar lehčí než takto studená voda a vznáší se v ní. Během bouře se pak lépe dostává na břeh.“ A pak samozřejmě platí, co jsem říkal na začátku: trpělivost a hlavně štěstí, které Ingo občas mívá. Největší jantar, jaký kdy našel, měl skoro půl kila.
