Každou hodinu troubí z krakovské katedrály hejnal
Polský Krakov se pyšní jednou světovou raritou. Takzvanými hejnalisty, kteří bez výjimky troubí každou hodinu z věže Mariánského kostela krátkou znělku. Tradice vznikla před mnoha staletími, kdy hejnalisté pozorovali, jestli se ke Krakovu neblíží nepřítel nebo zda někde nehoří. Trubači na věži žijí, mají tam i toaletu nebo připojení k internetu.
Až nahoru na věž, do výšky osmdesáti metrů, vede dvě stě padesát dřevěných schodů. Tam na mě čeká Zbigniew Ojczyk. „Služba na věži trvá čtyřiadvacet hodin. Každou hodinu musíme zazvonit na zvon a poté čtyřikrát zatroubit na všechny světové strany krátkou melodii,“ popisuje mi běžný pracovní den pan Ojczyk.
„Samotou však netrpíme, protože i moderní technika dorazila k nám sem na věž. Máme televizi a rádio. Takže komfortní podmínky,“ dodává další hejnalista Jan Sergiel. Nakukuji do malinké místnosti. „Tady jíme. Máme tu pohovku, na které se dá odpočívat, zavedli nám internet. Civilizace dorazila i k nám na věž,“ pochvaluje si.
Pan Ojczyk zeslabuje rádio. Blíží se totiž čas, kdy bude troubit. Na úvod malá rozcvička nátisku. „Nejdříve, jak je přesně celá, musím zatahat za zvon. Tolikrát, kolik je zrovna hodin. Ještě máme půl minutky,“ sleduje čas hejnalista.
Každý úder zvonu si nahlas počítá, aby neudělal chybu. Pak pomalým krokem přichází k prvnímu oknu a začíná hrát.
Legenda praví, že když ve 13. století Krakov ohrožovali Tataři, zasáhl trubače šíp do krku. Proto do dneška melodie končí v půli taktu. „Nejzajímavější na naší práci je, že nemá obdoby. Jsme jedinými hasiči na světě, kteří pracují na věži. Žádná taková jednotka jinde neexistuje,“ chlubí se pan Ojczyk, který troubí z mariánské katedrály už sedmnáctým rokem.
Jak často musí po schodech nahoru a dolů? „Podle potřeby. Ale většinou si ráno přineseme jídlo na celý den. Máme tu kuchyňku i toaletu a dolů jdeme až na druhý den po službě,“ dodává hasič-hejnal.
Nebojí se, že ho jednou nahradí stroj? „Takové nápady se objevily před pár lety, aby se hejnal pouštěl ze záznamu. Ostrá reakce veřejnosti ovšem jakékoliv debaty umlčela. Živý trumpetista je prostě staletým symbolem Krakova,“ říká.
Zvuk, který slyší každý den posluchači prvního programu polského rozhlasu, je už další tradicí. To, že je tak nekvalitní, má svůj důvod. „Tento starý mikrofon tady visí od roku 1927. V každé poledne troubíme na živo znělku přímo do vysílání rozhlasu přes tuto zastaralou techniku legendární firmy Marconi,“ vysvětluje pan Sergiel.
Oba hejnalisté vypadají, že je práce na věži baví. Cítí se být součástí tradice, mají unikátní výhled na město. Chybí jim tady nahoře vůbec něco? „Děvčata,“ dodávají oba s úsměvem.
