Návštěva u jednoho z posledních hrdinů
Miroslav Liškutín patřil mezi nejúspěšnější československé piloty v Anglii za druhé světové války. 23. srpna se dožívá 92 let. Sestřelil tři německá letadla a celou řadu jich poškodil. Ještě za války ho král Jiří V. odměnil křížem za vynikající lety, později mu královna Alžběta II. odevzdala záslužný kříž královského letectva. Zásluhy Miroslava Liškutína v boji za svobodu Československa ocenil i prezident Václav Havel.
Někteří lidé dovedou mluvit jako kniha a plukovník letectva Miroslav Liškutín patří mezi ně. Však je také autorem sedmi knih. A všechny jsou o jeho životní dráze letce. Létal celkem 42 roků, nejprve jako voják a později jako učitel létání. Nikdy nechtěl dělat nic jiného.
Dnes je to šedivý, vysoký muž vzpřímený jako svíce. Přijal mě ve svém útulném rodinném domku v městečku Fareham nedaleko jihoanglického přístavu Portsmouthu, kde žije už více než padesát let. Vychoval tu dva syny a na zahradě zasadil lípu. Teď je to obrovský, košatý strom.
Pan Liškutín začal své vyprávění od začátku, od svého dětství v Jiříkovicích u Brna. „Jsem Moravan, ale nejsem Moravan náboženstvím. Hlásím se k reformované církvi,“ říká. Jako chlapec se Miroslav Liškutín zajímal o poštovní holuby. Rád je pozoroval v letu a od toho už byl jen krůček k jeho celoživotnímu řemeslu.
Vstoupil do aeroklubu, později na vojně v Olomouci se dal k letcům. V dubnu 1939, necelé tři týdny po okupaci Čech a Moravy německými vojsky, překročil hranice do Polska. A pak přes Francii do Anglie.
Byl mezi nejlepšími piloty 312. československé stíhací perutě Královského letectva. V bojových letech sestřelil dvě německé stíhačky Focke Wulf a bombardér Dornier. Bylo to těžké? „V první řadě musím říct, že jsou dny, na které člověk nikdy nezapomene. Takový den jsem prožil 19. srpna 1942, kdy jsem byl třikrát v bojích,“ vypráví válečný veterán.
„V prvním se mi nic nestalo, ale ani jsem celkem ničeho nedosáhl. V druhém byl můj letoun těžce poškozený, ale podařilo se mi s ním přistát. A ve třetím jsem vyfotil toho dorniera, jak vletěl do vody,“ vzpomíná.
Zajímá mne, jestli měl někdy strach? „Ne, to mě Bohu díky netrápilo. Říkal jsem si, že jsem tam kvůli válce. Šel jsem bojovat za vlast, a tak jsem musel dělat, co bylo třeba. Obrnil jsem se tím, že jestli ve válce zemřu, tak nesejde na tom kdy. Ale rozhodl jsem se vydržet pokud možno co nejdéle,“ říká Miroslav Liškutín.
Po válce se vrátil do vlasti se svou anglickou manželkou Daphne a pokračoval u československého vojenského letectva. Ovšem po únoru 1948 komunisté převzali vedoucí funkce i v letectvu. Pro své antikomunistické názory dostal bývalý pilot RAF výpověď. Voleb toho roku se už nechtěl zúčastnit.
Nejprve poslal zpátky do Anglie manželku a brzy uprchl za ní. V královském letectvu ho rádi znovu přijali a jako letec se živil až do důchodu. Procestoval celý svět. Jak by přirovnal dnešní Británii k zemi, do které přišel na jaře 1948?
„Tehdy to byla ještě postkoloniální země se spoustou zájmů, ale i povinností. Měla i velké možnosti. Naději, pýchu a hrdost. A najednou se to muselo změnit. Všechno jsem to prožíval s přáteli,“ podotýká bývalý válečný pilot a v jeho slovech je cítit lítost. Hodně přátel přežil. I první manželku Daphne. A přece je jedním z těch, o kom se anglicky říká „He is larger than life“ – Je větší než život.
Sekretář Svazu letců svobodného Československa nedávno napsal českému ministru obrany dopis s doporučením, aby byl Miroslav Liškutín povýšen na generála. Osobně jsem přesvědčen, že si to plně zaslouží. Je to opravdový rek, vzácný člověk.
Jiří Rajlich, historik z Vojenského historického ústavu v Praze, se s Miroslavem Liškutínem osobně setkal v 90. letech. Mnohem detailněji se s ním měl ovšem možnost seznámit při studiu archivních materiálů. Proč se podle něj někdy liší počty hlášených a skutečných sestřelů nebo jak fungoval fotokulomet, na nějž Miroslav Liškutín zaznamenal vzpomínaný konec německého bombardéru, přiblížil posluchačům Zápisníku zahraničních zpravodajů v rozhovoru, který si můžete poslechnout ze záznamu.
