Na návštěvě u nejlepšího kuchaře Francie
Na kopci nad vesničkou Lourmarin v Provenci vybudoval kdysi jistý Edouard Loubet opravdový ráj. Kolem své restaurace oceněné dvěma hvězdičkami Michelin chtěl vytvořit místo, kde se lidé budou cítit dobře, a to se mu podařilo. Pro nás je tato oáza o to zajímavější, že se v ní můžete setkat i s českou, nebo přesněji moravskou stopou.
Sluníčko už je hodně nízko, kreslí dlouhé stíny a krajina získává filmový nádech jako ve snímku Dobrý ročník. Za městečkem Bonnieux odbočíte do kopce a po několika stech metrech vjedete do nádherně upravené zahrady s židličkami na volné travnaté ploše, s jemně střiženými keříky, olivovníky, bazénem a hlavně nádherným výhledem na město.
Je to zřejmě jedno z nejkrásnějších míst v celé Provenci. Ale to nestačí. Brzy si všimnete i zahrádky a uvědomíte si, že to, co se na ní pěstuje, brzy najdete na talíři. „Své vlastní produkty jsem začal na zahradě pěstovat před 17 lety,“ říká Edouard Loubet.
„K vaření mě přivedla máma, která dávala přednost jednoduché kuchyni – bio. Sázela na čerstvé produkty a vlastně mě všechno naučila. Její škola byla pro mě ta nejdůležitější,“ doplňuje majitel restaurace a vypráví o tom, jak jeho rodiče koupili v Lourmarin restauraci. Stojí v místech, kdy byl původně starý mlýn.
Tam také získal mladý kuchař první hvězdičku. Jeho plány však byly dalekosáhlejší. Chtěl vytvořit jakési gastronomické městečko, kde bude naprosto všechno a hosté se nebudou muset o nic starat.
„Od samého začátku jsme měli s tímto místem velké plány. Nechtěli jsme vytvořit jen restauraci, ale i příjemný hotel nebo zahrádku pro pěstování plodin a rostlin důležitých pro kuchyni. A chtěli jsme také velkou zahradu na procházky. Prostě všechno dohromady,“ vypráví Edouard Loubet.
„Snil jsem o tom, že bych to tady jednou koupil, a sen se mi splnil,“ dodává s tím, že ideální pro něj je, když může strávit jeden den v kuchyni a druhý na zahradě. Edouard Loubet je dnes ve Francii pojmem. V loňském roce byl průvodcem Gault Millaut vyhlášen vůbec nejlepším kuchařem v zemi.
A mimochodem je také vůbec nejmladším držitelem hvězdičky Michelin. Když ji jeho restaurace v bývalém mlýně dostala, bylo mu pouhých pětadvacet let. Zajímavostí také je, že až do svých sedmnácti let se o gastronomii příliš nezajímal, byl francouzským reprezentantem ve sjezdovém lyžován.
To všechno jsem věděl, už když jsem do Bastide de Capelounge mířil. Věděl jsem, že někdo, kdo strávil velkou část života na horách, bude hledat místo, odkud je krásný výhled. Bude se snažit dotáhnout gastronomické zážitky až do konce a vytvoří tedy naprosto harmonické prostředí. Bude sázet na provensálské produkty.
Až potud žádné překvapení. To přišlo, až když jsem se podíval do vinného lístku. Bylo v něm sedm vín z jižní Moravy. V dvouhvězdičkové restauraci! Vzpomněl jsem si, co mi kdysi řekl Antoine Petrus, který byl v loňském roce vyhlášen nejlepším francouzským someliérem.
„Víme, že Česká republika má prakticky stejné podmínky pro pěstování vína jako Alsasko. Proto není překvapením, že dokážete dělat výborná vína, a navíc řada vinařů má zkušenosti. Především v oblasti bílých vín se určitě nemáte za co stydět,“ tvrdí someliér a Edouard Loubet jako by mu svým výběrem dal za pravdu.
Je to zkrátka překvapení, které vás dokonale zaskočí. Stejně jako když v sedm ráno vstanete, jdete se projít a spatříte nějakého blázna, jak okopává zahrádku v době, kdy všichni ještě spí. Šel jsem se na toho blázna podívat zblízka a poznal jsem ho okamžitě. A hned mi bylo jasné, jaká cesta vede k úspěchu. Samozřejmě, byl to Edouard Loubet.
