Exotický nocleh v peruánské metropoli
Pro člověka na cestách, obzvlášť jsou-li dlouhé, bývá velmi důležité, kam složí hlavu. Přestože jde jen o jakési provizorní útočiště, o to důležitější je, pokud se cestovatel dostane do vzdálené země, do neznámého města. Třeba do osmimiliónové Limy…
Byla to náhoda, že jsme si objednali nocleh v hotelu Espaňa. Podle fotek nám připadal příliš okázalý, ale ceny hlásil mírné. Překvapení bylo obrovské. Stará budova v historickém centru Limy, místnosti jako dobře udržované komnaty, každá vyzdobená několika obrazy. Stejně tak i chodby. Všude obrazy a sochy.
Dřevěné schodiště vedlo na střechu zaplavenou tropickou džunglí. Vešla se do ní příjemná restaurace, ale zejména zvířata. Servírky zakopávaly o velké želvy, rozháněly hejna holubů a celou situaci komentovali dva papoušci – jeden velký, pestrobarevný a druhý něžný, zelený.
Brzy jsme si všimli prošedivělého muže, který doprovázen svým jezevčíkem každé ráno přicházel veškerou tu havěť krmit. Teprve pak se staral o chod restaurace a další praktické záležitosti. Seňor Manuel, majitel hotelu, a jak jsme se dozvěděli od recepční, také tvůrce řady obrazů, které jsme v hotelu obdivovali. Byla na nich většinou Paříž.
Když jsme se se seňorem Manuelem seznámili, vysvětlil nám, že v Paříži studoval malbu a dějiny umění na akademii. Když se po studiích vrátil do Peru, pracoval chvíli jako státní zaměstnanec nebo jako novinář, ale nelíbilo se mu to. Zjistil také, že malování ho neuživí, ale měl velkou rodinu a peníze potřeboval.
Začal tedy restaurovat staré obrazy a za výtěžek koupil starý rozpadající se palác v centru Limy – dnešní hotel Espaňa. Opravit budovu, vybavit ji potřebným nábytkem a zařídit jako hotel byla práce na několik desetiletí. Nejtěžší však prý bylo jednání s úřady.
Dnes má hotel Espaňa 45 místnostní a je stále plný, takže seňor Manuel má i prostředky, aby podporoval jiné peruánské umělce. Za tímto účelem založil zvláštní organizaci. „Situace v Peru je pro umělce velmi obtížná – pro malíře, hudebníky, básníky a spisovatele. Ale i řemeslníci mají problémy,“ říká seňor Manuel.
„Hodně jich proto přichází do Limy, hlásí se u nás a my se snažíme jim obstarat kontakty na uměleckých školách, v galeriích a podobně. Také jim případně pomůžeme s ubytováním nebo za ně něco zaplatíme, alespoň z počátku,“ popisuje majitel hotelu.
„Osobně znám vynikající umělce, skutečně prvotřídní malíře, ale ani oni nemohou ze svého umění žít. Musí si hledat nějakou výdělečnou činnost. Myslím, že právě nedostatek podpory pro umění zavinil, že si Peru ve srovnání s jinými latinskoamerickými zeměmi – například Mexikem – na poli kultury a vzdělání nestojí právě dobře,“ domnívá se.
Zeptala jsem se, jakou inspiraci peruánští umělci ve své zemi nacházejí. „Většinou je zajímají hlavně sociální a ekonomické problémy. Náš venkov a lidé, kteří tam tvrdě dobývají svůj chléb. Zejména mladí lidé mají velké iluze a také velké ideály, ale když zobrazují naši realitu – často neradostnou – a ukazují chudobu, nelze čekat, že budou mít velké komerční úspěchy,“ vysvětluje seňor Manuel.
Lidi, kteří si obrazy kupují, totiž takové věci nezajímají. Dotýkat se politických témat se v naší zemi nevyplácí, shrnuje svérázný hoteliér na závěr.
Autorce reportáže Pavle Jazairiové právě vychází nová kniha povídek s názvem Podél cest. I když nejde o cestopis, na který jsme u autorky zvyklí, cestování si hlavní hrdinka jejích fiktivních příběhů užije dost a dost. Podívá se třeba do Německa, Egypta nebo Pákistánu. „Postřehy z cest v knize také jsou, i když trochu jiným způsobem,“ připouští autorka knihy. Kde čerpala inspiraci při psaní nebo co by podle ní neměli posluchači minout na blížícím se veletrhu Svět knihy, prozradila Pavla Jazairiová v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů.
