Někteří Němci si oddechli. Olympiáda nebude v Mnichově
Ve sportu vždy vyhraje jen jeden. V praxi to slavná krasobruslařka Katarina Wittová zažila nesčíslněkrát. Většinou ovšem stála na stupni nejvyšším. Tuto středu se jako vyslankyně mnichovské olympiády musela smířit s hořkou porážkou. Přátelský ani zelený koncept olympiády členy Mezinárodního olympijského výboru nepřesvědčil. Katarina Wittová neúspěch oplakala a spolu s ní i tisíce obyvatel Mnichova na náměstí před radnicí. Byli ovšem tací, kterým naopak vítězství jihokorejského Pchjongčchang udělalo radost.
Zatímco na náměstí před mnichovskou radnicí se v okamžiku, kdy předseda Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge vyslovuje jméno jihokorejského města, ozývá pískot a mnohým vstoupí do očí slzy, v Garmisch-Partenkirchenu začíná pan Axel Döring s přáteli slavit.
„V posledních letech jsme hodně pracovali na tom, abychom předložili argumenty proti myšlence uspořádat tady olympiádu,“ říká. Pokud by Mnichov zvítězil, měly se konat v Garmisch-Partenkirchenu všechny lyžařské soutěže. Řadě místních se to ovšem nelíbilo.
Hajný Döring mi ukazuje celý štos pohlednic, na kterých je namalovaný sedlák, který kosou podsekává pět olympijských kruhů. Adresátem je Jacques Rogge. Podobných pohlednic dostal za uplynulé měsíce stovky a k tomu ještě řadu oficiálních protestních petic.
Olympiáda znamená jen komplikace
Delegáti v Durbanu určitě zvedli ruku pro Pchjongčchang z jiných důvodů. Nemá však pan Döring přeci jen pocit viny, že iniciativa, v jejímž čele stanul, nakonec podsekla mnichovským naději na vítězství?
„Myslím, že naše role se přeceňuje. A rozhodně nemám strach, že by nás někdo mohl vinit z neúspěchu. Jsem si na sto procent jistý, že zimní olympijské hry by nám jen zkomplikovaly život,“ hájí se neochvějně.
V letním slunci působí malebné alpské domy se stěnami pomalovanými většinou náboženskými výjevy jako reklama na to nejlepší z Bavorska. Místní řezbář Jörg Bermann toužil, aby krásu zdejšího údolí spatřil celý svět. Odpůrcům kandidatury v Garmisch-Partenkirchenu, kterých bylo podle výsledků referenda 48 procent, ale nic nevyčítá.
„Se všemi se kamarádím. To, že byli proti, žádnou roli nehraje. Je to takové místní politikaření. I přesto je mám rád, nemám s nimi žádný problém,“ přesvědčuje mne. Možná je skutečně lepší, že zdejší svahy neozdobí další velké stavby, že se tu nebudou budovat obří parkoviště ani olympijská vesnice.
Jódlování nade vše
„Jako hajný vidím už dnes, co nedávno udělalo s přírodou mistrovství světa v lyžování. Jaký to má dopad na místní flóru i faunu, jak se v horách negativně projevuje umělé zasněžování a další věci,“ říká pan Döring.
A že by sportovní akce sloužily jako reklama? „To se vůbec nepotvrdilo, po mistrovství světa počet návštěvníků nijak nevzrostl,“ myslí si. Zatímco v Mnichově se truchlí, v Garmisch-Partenkirchenu si tento týden většina lidí oddechla.
„Místní jsou takový národ sám pro sebe,“ říká mi zdejší novinář. „Váží si svých tradic, zdravé přírody a novým věcem se příliš neotevírají.“ Namísto olympijských her si raději užívají místního klání v jódlování nebo ve hře na alpské rohy.
