Tady anglickou vlajku nespatříte, tvrdí patriot z britského Cornwallu
Možná jste o tomto jazyku nikdy neslyšeli. Nejvíc se podobá bretonštině a velštině. Dlouho byl na pokraji vymření a i dnes ho ovládá sotva několik tisíc obyvatel jihozápadní části Anglie. Řeč je o kornštině, tedy jazyku Cornwallanů či Korňanů. Ti se v letošním roce konečně dočkali, když je britská vláda oficiálně uznala za národnostní menšinu.
Náš londýnský zpravodaj Jiří Hošek při svých toulkách Cornwallem zjistil, že tamní obyvatelé jsou opravdu jiní. Malou chvilku máte pocit, že podle intonace slyšíte angličtinu, ale brzy zjistíte, že nerozumíte ani „ň“.
„Kornština je jazyk starý tisíc i více let. Je mnohem starší než angličtina. Je to jeden z prapůvodních 10 jazyků, jimiž se mluvilo na území dnešního Spojeného království. Do téhle množiny třeba angličtina vůbec nepatří,“ upozorňuje lokální patriot Andrew Long.
Vlastní stát si finančně nemůžeme dovolit
„Cornwall se pyšní tím, že před tisíci lety býval nezávislým. Máme dodnes vlastní jazyk, vlastní kulturu, vlastní hudební tradici. To všechno je velmi neanglické. Nejsme anglický region, který si chce vládnout sám, jako třeba Yorkshire. Bavíme se tady o svébytné, odlišné identitě a kultuře,“ nastiňuje.
Kornština je jazyk příbuzný s velštinou a bretonštinou. Jazyk neměl žádné právní postavení v rámci Velké Británie až do roku 2002, kdy byl uznán minoritním jazykem. Vyučovacím jazykem je na 12 národních školách a příležitostně je používán při náboženských či občanských obřadech.
Pokud byste Andrewa Longa nazvali Angličanem, asi byste museli vzápětí vzít nohy na ramena. Tenhle hrdý Cornwallan je jedním z nejvyšších představitelů nacionalistické strany Mebyon Kernow, v překladu Lidé Cornwallu. Ta by vztahy jihozápadního cípu Anglie s Londýnem ráda rozvolnila a třeba někdy v budoucnu usilovala dokonce o nezávislý stát. To je ale něco, co většině Cornwallanů, nebo chcete-li Korňanů, přijde už za hranou.
„Lidé v Cornwallu jsou velmi pyšní na svou identitu. Když budu mluvit za sebe, tak si nemyslím, že bychom měli mít vlastní stát. Minimálně proto, že si to nemůžeme finančně dovolit,“ říká mi manažer rodinné kavárny v přístavu Falmouth Ben Eddy. Má naprosté pochopení pro můj intenzivní pocit, že člověk jako by při cestě do Cornwallu přejel neviditelnou čáru a ocitl se v jiné zemi.
Nejchudší kout Spojeného království
„Jsme ze tří stran obklopeni mořem, je tu silné povědomí o rybářském odkazu Cornwallu. Stejně tak jsme bývali i tradiční obchodní křižovatkou. Co nás ale podle mě definuje nejlépe, je určitý pocit, že jsme na konci světa, že je od nás všude daleko. Lidé se tu cítí možná malinko izolovaní, ale ne ve špatném slova smyslu,“ míní.
I když do čarokrásného Cornwallu zamíří každoročně na 5 milionů turistů, jde o jeden z vůbec nejchudších koutů Spojeného království. Platy jsou tam vůbec nejnižší v celé Británii, ale naopak ceny nemovitostí jedny z nejvyšších. Nový status oficiální menšiny neznamená, že se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změní k lepšímu. Podle Andrewa Longa jsou ale změny viditelné.
„Před dvaceti lety byste si bývali nevšimli, že jste překročili hranice Cornwallu. Teď tu už nikde nevidíte vlát anglickou vlajku sv. Jiří, zato je všude záplava černo-bílých cornwallských vlajek sv. Pirana. Na všech hraničních přechodech máte povinné dvojjazyčné názvy, což platí i pro nové silniční ukazatele a názvy ulic,“ září štěstím Andrew Long, podle něhož je to jen první etapa na dlouhé cestě.
Kromě už zmiňovaných věcí bych k pilířům místní výlučnosti zařadil určitě Cornish pasty, tedy cornwallskou plněnou taštičku, dále Clotted Cream, superhustou smetanu, nebo všudypřítomný fudge, tedy karamelovo-smetanové kostky, které jsou podle anglických vtipálků neoficiálním platidlem v Cornwallu. I když je vidina samostatného státu zatím v rovině sci-fi, ztráty vlastní identity se myslím Korňané bát opravdu nemusejí.
