Řídit modré majáky někdy stojí hodně nervů!

„Ze začátku je jízda na majáky určitě adrenalin, ale časem je to sice ne úplně rutina, ale člověk to bere normálně,“ popisuje situaci Eduard Křepel, hasič z Ústí nad Labem, a dodává: „Největší strach je z nepředvídatelného chování ostatních účastníků silničního provozu, někdo prostě úplně ignoruje ty majáky a je to těžký…“

Častokrát komplikují záchranářům jízdu chodci. Snaží se doběhnout spoj a klidně skočí do silnice před projíždějícím vozidlem se zapnutým majákem. „Opravdu existují chodci, kteří jsou schopni vlézt na přechod i před přijíždějící auto s blikajícím majákem a řvoucí sirénou. Tomu prostě nerozumím, ale je to tak,“ vysvětluje Eduard Křepel.

Lidé si totiž neuvědomují, že auto nezastaví na místě a má nějakou brzdnou dráhu. „Jezdíme tak, jak se dá. V dnešní době se průměrně pohybujeme po městě rychlostí kolem 90 až 100 kilometrů za hodinu, a to i s nákladními auty,“ zdůrazňuje Pavel Žák, dlouholetý technik strojní služby hasičů v Ústí nad Labem.

Při brždění se podle něj nedá spoléhat pouze na brzdy, ale na celý manévr - tj. brzda a řízení dohromady, protože ve městě jsou opravdu krátké vzdálenosti, na které se musí zastavit. Nejhorší na tom všem je to, že se jedná o každodenní záležitost.

Problémy ale nedělají jen chodci, ale i řidiči osobních aut. „Řidiči se moc neumí chovat, a to v tom smyslu, že dnes nedokážou odhadnout rychlost, jakou se hasičská vozidla pohybují, takže si klidně dovolí pár metrů před vozidlem vyjet ze silnice, z křižovatky nebo například zapojit se do hasičské kolony, a překážejí nebo naopak před kolonou ujíždějí, jako že to stihnou a pak někde nemohou jet, například na červenou, kde mi bychom mohli, a tak nás zablokují,“ jmenuje jen vybrané chyby řidičů Pavel Žák.